Pusté a bezlesé svahy třítisícového pohoří Libanon spolu s prudkými vápencovými srázy padajícími do hlubokého kaňonu údolí Kadíša ostře vymezují katastr městečka Bšarré. Měl-li bych odhadnout význam jména Kadíša, tipoval bych vzhledem na divoký charakter údolí souvislost s peklem. Správný překlad je však třeba hledat u sousedů – správně má být Údolí svatých.
Můžete tu potkat třeba opravdového poustevníka, úplně jako z pohádky. Dříve se to tady jimi jenom hemžilo, dnes tu již zůstal pouze Otec Escobar z Kolumbie s kvalitním nostradamovským plnovousem a slušnou jazykovou výbavou. Zařídil si tu v těžko přístupných úbočích útulnou poustevnu s oddělenými záchodky pro muže a ženy (WC apartheid), modlitebnou, knihovnou, teráskou a prostou zahrádkou se zeleninou. Příchozích se nestraní, naopak s nimi vesele klábosí v různých jazycích.
V údolí je rozeseto asi půl tuctu klášterů, kde poutník či sekulární turista (můj případ) může sice svlažit hrdlo, ale nikoliv již nasytit žaludek. Jak u poustevníka, tak i v klášterech je svačení zakázáno.
Chlad a upjatost klášterního prostředí nezapomenutelně vynahradilo setkání s invalidním taxikářským dědulou, který u mne zastavil s polorozpadlým opelem, zrovna když jsem se věnoval rozbíjení vlašských ořechů padajících ze stromu nade mnou. Ptal se mne, jestli nechci odvézt nahoru do Bšaré. Snažil jsem se mu vysvětlit, že bych ještě rád nějaký ten kilometr ušel po dně údolí. Nakonec to přijal s tím, že si zde taky odpočine a nasbírá si aspoň nějaké ořechy. Vydal se je nasbírat svojí jednou zdravou rukou k potoku. Po deseti minutách se vrátil s plnou hrstí a nabídl mi ať si vezmu. Nesměle jsem si vybral dva ořechy, ale on trval na tom, ať si vezmu všechny. Nasypal jsem si je tedy do postranní kapsy u batohu a po krátkém rozhovoru jsme se domluvili, že na něj počkám u serpentin na konci údolí vedoucích do Bšarré. On mezitím odjel opačným směrem ke klášteru. Bohužel jsem se ho už nedočkal a nemohl mu tak oplatit jeho laskavost.
Na parkoviště u serpentin jsem zasedl do prázdné zahradní restaurace a objednal pivo. Měl jsem zde v úmyslu počkat na dědulův taxík. Obsluhující mládenec přinesl oříšky a přisedl si. Mluvil pouze arabsky, takže jsme se domlouvali pouze posunky a gestikulacemi. Po chvíli se zvedl a přinesl velké červené jablko i s nožem. V tom horku naprosto skvělé občerstvení. Ještě jsem ho ani nesnědl a už přinášel další. Nakonec jsem se zvedl a vydal se nahoru do Bšarré pěšky po serpentinách. Po několika zatáčkách u mne zastavil se silnou motokrosovou motorkou kluk, který se mnou dole v restauraci letmo prohodil pár anglických slov. Nabídl, že mne vyveze do toho únavného kopce. Nabídku jsem přijal, ačkoliv pocity při průjezdech nepřehlednými zatáčkami s nezpevněnými krajnicemi nebyly zrovna nejlepší.
Jsou to místní lidé a nikoliv církevní mýty či instituce, co činí tohle údolí svatým.
Dole v údolí jsem potkal skupinku Čechů, kteří působili značně dezorientovaně. Prý už dva dny nespali. Předali mi svazek klíčů, který našli nedaleko na cestě, ať prý ho odevzdám policii na parkovišti. Vzal jsem ho a pokračoval směrem k parkovišti. Po chvíli jsem potkal vousatého mládence s přítelkyní, jak rozhrnuje botou vodu v louži. Zastavil jsem se u něj a zeptal se ho, zda nehledá tohle. Zamával jsem před ním klíči a on v té chvíli vypadal, že nemůže uvěřit svému štěstí. Po rozlučce ještě za mnou prohodil: „Nejseš ty syn boží?“ Evidentně náboženský fanatik.
Při příchodu k hotelu vidím, že parkoviště před vchodem je obsazeno armádními vozidly s těžkým kulometem zjevně připraveným k použití. Číšník v restauraci působil pobaveně, když zaregistroval mé obavy. Prý se nic neděje, jenom na někoho čekají(???). Tak jsem si sedl na zahrádku naproti vojákům a sledoval manévry. Po chvíli sbalili kulomet, nasedli do džípů a odjeli, aniž by se někoho dočkali. Zaplaťpánbůh.
No comments:
Post a Comment