Přílet do Bejrútu ve tři hodiny ráno po třech hodinách letu z Budapešti. Při přistávání v Budapešti i v Bejrútu jsem měl pocit, že mi praskne hlava. Zánět dutin se asi ještě nepodařilo zcela vyléčit. Vízum jsem si neopatřoval, podle informací ze stránek MZV a libanonské ambasády v Praze ho není zapotřebí, avšak s nenápadným dodatkem, že na vstup neexistuje žádný právní nárok. Slabá nervozita mne tak provázela až ke skleněným kukaním s celníky. K nim jsem dorazil společně ještě s dalším Čechem. Celníci byli zjevně překvapeni neobvyklými pasy, nemohli se vynadívat. Vzali si dokonce na pomoc i UV lampu. Prolistování a detailní zkoumání každé stránky jim zabralo pět až deset minut, než vrazili do pasu berana.
U východu z letištní haly jsem úspěšně odrazil první taxikářskou vlnu. Druhá vlna už nebyla tak agresivní a po krátkém smlouvání jsem srazil cenu ze 40 na 25 dolarů. Podle Lonely Planet šikovní licitátoři dokážou srazit cenu i na $10. V hotelu proběhlo vše hladce, ačkoli se na mne personál při vstupu do hotelové haly díval dost nevěřícně. Otázka „Opravdu jste si jist, že máte rezervaci v tomto hotelu?“ mne mírně znervózněla. Voucher od Fischera jim dal jasnou odpověď. Hotel je zhruba desetipatrový, poněkud zašlý činžák s "botanickou zahradou" na střeše, nedaleko veřejné pláže ve čtvrti Ramlet El Baida. Pro ty, co viděli film Valčík s Bašírem, je to ta pláž, odkud koupající se izraelští vojáci pozorují světlice odpalované izraelskou armádou pod velením Ariela Šarona. Osvětlují prostor spojencům, křesťanským falangistům, při vyvražďování Palestinců v nedalekých uprchlických táborech Sabra a Šatíla, msty za smrt falangistického vůdce a vítěze prezidentských voleb Bašíra Gemayela. Hotel v dobách občanské války sloužil coby centrála syrské výzvědné služby a je spojován s mučením, únosy a popravami vězňů.
No comments:
Post a Comment