Do Kotoru na motoru - 16. srpna, Praha

Ráno je krásné a tak ho nechci promarnit nudnou cestou do Prahy po rychlých silnicích. Projíždím se v okolí Kleti obcemi Brloh, Nová Ves, Holašovice, Chvalovice a Netolice. Odtud dále pak na Týn nad Vltavou, Milevsko a Petrovice, upravenou ves, kde si dám oběd. Pak pokračuji směr Krásná Hora nad Vltavou, Kamýk, Velkou, Něčín, Mokrsko, kde opakovaně nevyužuji šanci vylézt na rozhlednu. Na Slapy je to odsud kousek, pak spádem do Štěchovic a podél Vranovské přehrady do Zbraslavi. V Bohnicích u blázince jsem ve tři čtvrtě na čtyři. Vyložím kufry, zaparkuji motorku, dobiju kredit v trafice a jdu na dvě k Šedivákovi. Večer dostávám zprávu od Davea, kterému se podařilo dostat na zchromlém Triumphu do Budapešti. Zde bude čekat asi týden u svého kamaráda na nový alternátor, který si objednal z UK.

Do Kotoru na motoru - 15. srpna, Vyšší Brod

Vstávám a ačkoliv slunné ráno, vlhkost vzduchu dává tušit, že dnešní přejezd Alp může být dobrodružný. Nasvědčují tomu rychle kynoucí obláčky nad kopci na sever od Velenje. Zaplatím za ubytování a vyrážím. V Rakousku si kupuji dálniční známku. Dálnicím se ale vyhýbám, abych si užil výhledy a pěkné silnice v horách. Dálnici chci využít pouze v případě špatného počasí, abych se rychle dostal z Alp. Tak se i stane krátce po poledni, když vjedu pod mohutnou supercelu, kterou jsem s obavami sledoval již při sjezdu z horského hřebenu do Judenburgu. Kličkuji mezi blesky, nakonec mi před bouří poskytne útočiště arabské bistro s kebaby v městečku za Judenburgem, kde jsem vřele přivítán, naobědvám se, uschnu a vydám se zpátky domů. Počasí stále zlobí, rozhoduji se tedy využít dálniční známku a za hodinku jsem v Linzi. Odsud dále na Freistadt a pak do Vyššího Brodu do vodáckého kempu a pivovaru.

Do Kotoru na motoru - 14. srpna, Velenje

Za dnešní cíl volím opět Velenje. Havním důvodem je restaurace Sonce a její lečo spolu s pestrou paletou pálivých omáček. Vedlejším důvodem je, že cestu si víceméně pamatuji, což mi usnadní cestu Slovinskem bez navigace. Udělám krátkou přestávku v městečku Žužemberk a prohlížím si místní hrad. Vlajka EU stále ještě hrdě vlaje.

Ve Velenje v kempu u jezera je dnes živo. Diskotéka končí až po půlnoci. Na záchodech na pláži jsou instalovány informační tabule o rekreační historii jezera. Dovídám se, že restaurace na pláži ve třicátých letech běžně sloužila až 600 hostům za večer. Místo mělo věhlas po celé Evropě a vystupovala zde řada významných umělců. Dnes tady vystupoval místní DJ s umrtvujícím setem podřadných techno-slátanin.

Do Kotoru na motoru - 13. srpna, Mrežnički Brig

Ráno volím rychlý přesun do Chorvatska přes Bihač. Pěkná silnice, skoro bez provozu. Za dvě hodiny jsem v Bihači a za další dvě hodiny v pěkném, ale našlapaném kempu v chorvatské obci Mrežnički Brig.

Svatební polibek pod mlýnem

Kemp se nachází na okraji území bývalé separatistické republiky Srbská Krajina a nedaleko se nacházejí věhlasná Plitvická jezera. V létě roku 1995 dobyla chorvatská armáda tuto oblast zpět. Jednalo se o nejrozsáhlejší vojenskou operaci v Evropě od 2. světové války. Výsledkem byl exodus asi 200 000 Srbů.

Do Kotoru na motoru - 12. srpna, Jajce

Ráno vyrážíme k chorvatským hranicím. Cesta vůbec neodsýpá. Nejprve kysneme před městem Vitez, pak se motáme po okolí ve snaze vyhnout se dopravním zácpám. Po lesní cestě se dostáváme k osadě, kde se místní živí výrobou dřevěného uhlí. Kouř z milířů je cítit ještě daleko od osady. U města Travnik se naše cesty rozdělují. Mário musí být v neděli v Praze a tak volí rychlejší variantu návratu. Já si prodlužuji dovolenou o dva dny a volím pozvolnější návrat. Mým dnešním cílem je středověké město Jajce s vodopády na řece Vrbac přímo v centru.

Tito a jeho soudruzi zde za války schválili plán o budoucí podobě Jugoslávie. Jedna z ulic nese název onoho zasedání (II. zasedanja AVNOJ-a). Srbské obyvatelstvo odsud během bosenské války odešlo. Dnes je město obýváno pouze Bosňáky a Chorvaty. Stan si postavím kousek za městem v příjemném kempu u jezera Pliva. Večer popíjím mostarské červené víno Blatina.

Mlýnky napájené říčkou poblíž kempu

Do Kotoru na motoru - 11. srpna, Sarajevo

Ráno se probouzíme do deště, který nás bude provázet po celý den až do Sarajeva, které je odsud necelých dvě stě kilometrů. Po úzké silničce projíždíme pohořím. Mlha by se dala místy krájet. Pouze tuším, že za krajnicí je propast. Déšť při sjezdu z Durmitoru k Pivské přehradě na chvíli ustává a mlha se rozplývá.

Přehrada Pivské jezero, 675 m.n.m.

Po dvaceti kilometrech najíždíme na hlavní silnici a míříme k polozapomenutému hraničnímu přechodu do Bosny Ščepan Polje. Zde se mi vybavuje pohádka Tři veteráni a postava celníka jednou rukou držící kozu a druhou přijímající krabičku cigaret s velbloudem. Žádná kontrola se nekoná, asi jediná obranu proti chaosu. Přichází k nám zoufalý harlejář jedoucí v opačném směru s otázkou, zda je silnice na černohorské straně taky tak hrozná. Uklidňujeme ho, že je naopak ve velmi dobrém stavu, což ho uklidňuje. U nás však jeho dotaz vzbudí rozpaky z toho, co nás čeká. A obavy se naplnily. Vůbec nechápu, jak to ten motorkář mohl na harleji projet, navíc s družkou na zadním sedadle. Po deseti kilometrech se povrch silnice zlepší, přichází však déšť a hustá mlha. Motorkářský očistec. Stoupáme do hor, mlha houstne a teplota klesá. Máriovi se při jízdě z kopce v těchto podmínkách občas aktivuje ABS. Do Sarajeva přijíždíme kolem sedmé a ubytováváme se v luxusním kempu nedaleko letiště. Kemp se evidentně zaměřuje na hosty převážně ze zemí Perského zálivu. Přivoláme si taxi, které nás dopraví do minipivovaru kousek od centra. Máme zde sraz s Davem, který dorazil před chvílí z Dubrovniku. Ten nakonec kvůli problémům s baterií nedorazí. Tento defekt ho v Sarajevu pozdrží další tři dny.

Do Kotoru na motoru - 10. srpna, Durmitor

Ráno se šplháme do výšky kolem 2000 metrů. Otevírá se nám závratný výhled na záliv. Pod námi se připravuje Boeing na přistání. 

Na vrcholu odbočíme z hlavní silnice do národního parku Lovčen. V tomto pro Černohorce posvátném místě se kromě rozmanité přírody nachází mauzoleum Petra II. Petroviče Njegoše, největší postavy černohorských dějin, který vynikal snad ve všem, v čem se vynikat dalo. Skály Lovčenu daly jméno Černé Hoře, neboť se po dešti zbarví do černa. Pokračujeme směr hlavní město. Máriova navigace nás bezpečně a rychle vyvede z Podgorice. Za městem odbočujeme vpravo do hor na doslova horskou dráhu. Nespočet nepřehledných zatáček v prudkých stoupáních a klesáních, kamiony z nedaleké stavby dálnice, linkový autobus vyhýbající se v zatáčce na uzoučké silničce protijedoucímu kamionu, což způsobí chaotickou situaci nad i pod dotyčným místem. Při předjíždění autobusu v zatáčce nerad zastavuji, neboť potřebuju chytit balanc, načež do mě zezadu šťouchne dodávka. Naštěstí bez následků. Trošku hulákání a gestikulace všech zúčastněných, ale jinak ok. Co nejrychleji se snažím mít toto místo za sebou. Strohá, aridní krajina náhle přechází ve vlídnou lesnatou pahorkatinu připomínající křivoklátské lesy. Následuje vjezd do Durmitoru, nejvyššího pohoří Černé Hory. Obdivujeme unikátní betonový most přes řeku Taru, svého času (1940) největšího v Evropě. Za války se v těchto místech skrýval Tito s partyzány. 

Silnice nás přivádí na náhorní plošinu pod hlavními vrcholy pohoří. Je odsud krásný výhled na hory v zapadajícím slunci. Ubytujeme se ve vybaveném a levném kempu poblíž Žabljaku (5 Euro/noc/osoba).