Ráno se šplháme do výšky kolem 2000 metrů. Otevírá se nám závratný výhled na záliv. Pod námi se připravuje Boeing na přistání.
Na vrcholu odbočíme z hlavní silnice do národního parku Lovčen. V tomto pro Černohorce posvátném místě se kromě rozmanité přírody nachází mauzoleum Petra II. Petroviče Njegoše, největší postavy černohorských dějin, který vynikal snad ve všem, v čem se vynikat dalo. Skály Lovčenu daly jméno Černé Hoře, neboť se po dešti zbarví do černa. Pokračujeme směr hlavní město. Máriova navigace nás bezpečně a rychle vyvede z Podgorice. Za městem odbočujeme vpravo do hor na doslova horskou dráhu. Nespočet nepřehledných zatáček v prudkých stoupáních a klesáních, kamiony z nedaleké stavby dálnice, linkový autobus vyhýbající se v zatáčce na uzoučké silničce protijedoucímu kamionu, což způsobí chaotickou situaci nad i pod dotyčným místem. Při předjíždění autobusu v zatáčce nerad zastavuji, neboť potřebuju chytit balanc, načež do mě zezadu šťouchne dodávka. Naštěstí bez následků. Trošku hulákání a gestikulace všech zúčastněných, ale jinak ok. Co nejrychleji se snažím mít toto místo za sebou. Strohá, aridní krajina náhle přechází ve vlídnou lesnatou pahorkatinu připomínající křivoklátské lesy. Následuje vjezd do Durmitoru, nejvyššího pohoří Černé Hory. Obdivujeme unikátní betonový most přes řeku Taru, svého času (1940) největšího v Evropě. Za války se v těchto místech skrýval Tito s partyzány.
Silnice nás přivádí na náhorní plošinu pod hlavními vrcholy pohoří. Je odsud krásný výhled na hory v zapadajícím slunci. Ubytujeme se ve vybaveném a levném kempu poblíž Žabljaku (5 Euro/noc/osoba).
No comments:
Post a Comment