Thursday, August 18, 2016

USA 2016 - 23. června, Přílet



Vlídný personál společnosti KLM přispěl bezpochyby velkým dílem k tomu, že jedenáct hodin v letadle uběhlo jako voda. Před přistáním v San Francisku vyplňuju imigrační formulář, ve kterém čestně prohlašuju, že nepřivážím více jak deset tisíc dolarů ani vyjmenované cizopasníky. Za to první se mohu zaručit, u toho druhého mám jisté pochybnosti. Před dvěma lety mě totiž v letištní hale náhle začal očuchávat hezký pejsek. Chtěl jsem ho pohladit, avšak ruka celníkova mě od něj odtáhla. Prý jestli nedovážím nějaké zakázané potraviny. Musel jsem vybalit celý batoh, ale nic se nenašlo. Pejsek trval na svém a pořád strkal čenich do batohu. Kontraband však nikde. Po chvíli to celník vzdal a s kňučícím psem odkvačil. Prošel jsem celnicí a na zastávce autobusu prošahám všechny kapsy batohu. V jedné jsem našel asi půl roku staré shnilé jablko.

Po přistání se přesouvám k imigračnímu úředníkovi. V hale jsou davy lidí, úředníkům v budkách jde ale razítkování od ruky. Pohovor proběhne hladce a vydávám se k pásu čekat na batožinu. Čekám asi dvacet minut a můj batoh pořád nikde. Začínám být nervózní, jelikož u pásu je kromě mě už jen pár podobně nervózních cestujících. Poté co nám bylo sděleno, že žádné další kufry už z útrob dopravníku nevyjedou, jsme se odebrali k přepážce, kde už probíhala rozhořčená debata dalších pasažérů s personálem letiště. Došlo prý k jakémusi pochybení a zavazadlo dorazí až druhý den. Vyžádali si adresu hotelu, na kterou zavazadla dopraví. Jako omluvu dostávám šek na padesát dolarů.
Valná většina cestujících se z letiště dostává autem, ať už vypůjčeným na letišti, vlastním nebo taxi. Další možností je použít hromadnou dopravu. Obvyklou volbou je metro BART, které je však poměrně drahé ($10). Z metra bych pak musel přestoupit na vlak Caltrain a zaplatit dalších pět babek. Další možností jsou městské autobusy, kterými ale jezdí málokdo. Nikde jinde než zde není označení socka tolik trefné. Našel jsem si přímé autobusové spojení z letiště do zastávky přímo před hotelem za $2.50. Z vlaku bych se musel ještě kilometr táhnout se zavazadly (i když o jeden batoh méně), takhle mě autobus vyhodí rovnou před barákem. Zastávku autobusu nacházím celkem snadno, jenom mě překvapuje, že na ní čekám sám. Po chvíli se doplahočí jeden Číňan s haldou kufrů. Míří stejným směrem, což mě uklidňuje. Po půl hodině přijíždí autobus. Ptám se tlustého černocha za volantem, zdali také staví před mým hotelem. Odvětí, že to je mimo jeho rozlišovací schopnost a že si musím zastávky hlídat sám. Tudíž tak činím. Po několika zastávkách nastoupí do busu páchnoucí zombie a sedá si vedle mě. Jeho stav mu naštěstí brání v navazování známostí, což celkem vítám. Většina zastávek je na znamení. To se dává prostřednictvím kabelu, který se táhne podél oken a který připomíná otrhané vánoční řetězy a za který se zatahá v případě přání zastavit na nejbližší zastávce. Po chvíli začínám pouze tušit, kde se nacházím. GPS navigace v telefonu zklame, jak už to tak bývá, když ji člověk potřebuje nejvíc. Oblast trošku znám, a tak se jakžtakž orientuju. Vystupuji "po čuchu” a zjišťuju, že jsem měl vystoupit až na další zastávce. Není to velký problém, do hotelu to je asi půl kilometru. Ubytuji se a vyrážím pěšky do nedalekého městečka San Carlos do pivního baru. Pár kafí a pár piv. Potřebuji oddálit spánek, abych se nebudil příliš brzo vinou časového posunu (8 hodin).




No comments:

Post a Comment