Původním cílem dnešního dne je Mostar, město v registru UNESCO proslavené svérázným mostem, ze kterého se odvážní mladíci vrhali do řeky na důkaz dospělosti; dnes tak činí spíše pro přivýdělek. Pár kilometrů za kempem odbočujeme z hlavní silnice na štěrkovku do národního parku řeky Una. U vstupu zaplatíme poplatek a vydáváme se na čtrnáct kilometrů dlouhou terénní jízdu po lesní cestě, která nás dovede k největším vodopádů na Uně. Můj Bonneville dostává zabrat, drží se ale statečně.
Zaparkujeme na louce sloužící jako parkoviště. Nyní je ještě poloprázdné, za čas se ale zaplní návštěvníky převážně ze zemí Perského zálivu.
Po procházce kolem vodopádů se občerstvíme a vydáváme se k dalším vodopádům v osadě Martin Brod. V místní restauraci dospějeme k závěru, že plán dojet dnes do Mostaru je příliš ambiciózní a rozhodujeme se přespat nedaleko u řeky ve veřejném tábořišti. Kromě nás a party rozjuchaných bosenských mládenců zde nikdo není.
Večer zajdeme do stejné restaurace. Je kolem osmé a lokál vypadá opuštěně. Poprvé v životě vidím uklízečku zametat v sedě u kafe. Smetákem blazeovaně ometá v perimetru násady a přitom usrkává z hrníčku. Pár esemesek a přesouvá se k dalšímu stolu. Zde usedne, zapálí si další cigaretu a smete pár vajglů do úhledné mohylky. Tu pak přimete k dalším mohylkám a vytvoří tak mohylu, kterou nabere lopatou a vysype do igelitového pytle. Po desáté se scházejí štamgasti a hospoda na rozdíl od nás ožívá.
No comments:
Post a Comment