Dnes mám před sebou nejdelší přejezd činící 470 km. Cílem je chatová osada u města Florence, které se již nachází v Oregonu. Vzhledem ke vzdálenosti a klikatosti silnice musím omezit kochací zastávky a spokojit se s výhledy za jízdy. Projíždím další sekvojovou rezervací, stromy mi zde připadají vyšší a bizarnější v porovnání s těmi ze včerejška. Udělám si půlhodinovou kochací a procházím se pralesem. Ve kmenech některých sekvojí se vytvořili dutiny, do kterých se pohodlně vejde vzpřímený člověk, čili homo erectus.
Vybavila se mi cedule zvoucí řidiče k jedinečné atrakci zvané "drive-through tree”, čili stromu, který lze projet autem. Za 10 dolarů je možno vychutnat si krásu sekvojového pralesu, aniž byste museli vystoupit z auta. Vhodné především pro jedince rodu homo habilis. Pokračuji v cestě. Následují úseky s úžasnými výhledy na útesy, nekonečné pláže a vlnobití. Vskutku 'scenic drive’!
Pár odvážlivců zkouší zdolávat vlny na windsurfu. Zastavuju v městečku Orford, kde si v příjemné hospůdce konečně dávám moji oblíbenou krémovou polévku z mušlí ‘clam chowder’, specialitu západního pobřeží USA, která se obvykle podává v bochníku chleba (sour bread).
Na parkovišti se nachází tabule s příběhem, který se pojí s nedalekým skalnatým ostrovem zvaným Battle Rock. V červnu roku 1850 byla na zdejším břehu vysazena skupina devíti pionýrů se záměrem zabrat půdu patřící místním Indiánům na základě zákona schváleném kongresem USA. Indiánů se samozřejmě nikdo neptal, co oni na to. Pionýři se s Indiány střetli v krvavém konfliktu. Nakonec byli nuceni uchýlit se na zmíněný útes Battle Rock, kde čelili obléhání, ze kterého se jim podařilo vymanit až po dvou týdnech útěkem pod rouškou tmy severním směrem. Za pár týdnů sem dorazila po zuby ozbrojená výprava, která již nevratně obsadila toto území.
Skočím si pro večeři do benzínové pumpy. Večeřím hovězí sušené maso, bílý chléb, chedar, arašídy a oregonský lahváč z Portlandu.
No comments:
Post a Comment