USA 2016 - 3. července, Ze Stanfordu do Gualaly

V pátek jsem si byl vyzvednout motorku v půjčovně motocyklů EagleRiders. Ta se nachází asi patnáct minut chůze od konečné vlaku v rušné industriální čtvrti v San Francisku, nad kterou se klene labyrint dálnic a nájezdů. V SF je půjčoven několik, ale pouze tato nabízí možnost vrátit motorku v jiných pobočkách. Mezinárodní řidičák není zapotřebí, stačí to české se zřetelným označením oprávnění pro skupinu A. Zapůjčuji si Harley Davidson Road King, takový mastodont s obsahem 1700 ccm vážící půl tuny. Chlápek z půjčovny mě letmo seznámil s motocyklem. Upozornil jsem ho, že takhle těžkou a silnou motorku jsem ještě neřídil, že si nejsem moc jistý. On na to, že o to větší zážitek to bude a popřál mi šťastnou cestu. Nakopl tedy jsem mašinu a opatrně se rozjel do hustého provozu. Zprvu jsem raději neodbočoval a soustředil se na základní funkce jako řazení a brzdy. Rychle jsem této motorce přišel na chuť a sžil se s ní. Díky své hmotnosti a nízko položenému těžišti sedí bezvadně na silnici.

Celou sobotu jsem projezdil na motorce. Projel jsem si okolí zálivu a znovu navštívil mé oblíbené Santa Cruz. U jedné benzinové pumpy jsem motorku málem “položil” kvůli nedbale vystrčenému stojanu. Srovnat stroj do vertikální pozice mi pomůže kolemjdoucí paní s dcerou.

Je neděle a dnes se koná workshop vývojářů jazyka R ve stanfordském kampusu v budově částicové fyziky, rozlehlý areál je v neděli ráno vylidněný. Lukas představuje náš projekt před 15 lidmi zastupujících různé univerzity, Google, Microsoft atd. Z Trump University se nedostavil nikdo. Nemohu zůstat až do konce, mám před sebou odhadem 6 hodin jízdy do Gualaly, surfařského městečka asi 400km severně od San Franciska. 

Cesta do SF po dálnici 280 probíhá v pohodě, v SF se trošku motám než najdu cestu k mostu Golden Gate. Popojíždím hodinu v zácpě před mostem, utrpení je však vykoupeno přejezdem GGB, ze kterého se na obě strany mostu naskytují závratné výhledy. Po pár mílích za mostem odbočuji z dálnice 101 na historickou silnici č. 1 klikatící se podél pobřeží na sever. Je velmi větrno a chladno, mraky se valí od moře, ale nedostanou se daleko do vnitrozemí, kde naráží na hradbu teplého pevninského vzduchu. Pár kilometrů od moře je skoro bezvětří a příjemná teplota. Zabloudím k Ruské řece protékající oblíbeným rekreačním regionem, ze kterého také pocházejí nejlepší kalifornská vína. Musím se 20 km vracet, 1 hodina zpoždění, posledních 40 mil na to musím trošku šlápnout, abych dorazil za světla. Motel v Gualale se nachází kousek od moře, přístup k němu je ale komplikovaný. Přijíždím za tmy, recepce je už zavřená, klíč k chatce ale nacházím pod rohožkou v obálce s mým jménem (byť poněkud zkomoleným). Ubytuji se a zamířím do místního surfařského klubu na pár piv Sierra Nevada.

USA 2016 - 24. června, Santa Cruz

Je pátek 24. června a já se probouzím asi ve tři ráno. Zbytek “noci" proválím v posteli. V devět vyrážím do kanceláří Oracle Labs nacházející se od hotelu asi sedm kilometrů v Redwood Shores na břehu sanfranciského zálivu. Dopravím se tam městskou dopravou (bus) s jedním přestupem. Obcházím umělé jezírko a snažím se nešlapat do kachních hoven roztroušených po elegantním oblázkovém chodníku. V kanceláři se poprvé po půl roce "na živo” setkávám s kolegy Mickem a Adamem. Doposud jsem se s nimi setkával pouze virtuálně, jinak řečeno po telekonferenci. Je pátek a v ostatních kancelářích je poněkud pusto. V teamu je nás pět a vyvíjíme programovací jazyk R pro statistickou analýzu dat. V pondělí začíná konference UseR! věnovaná právě předmětu našeho bádání a vývoje.

Přemýšlím, co s nadcházejícím víkendem a volím výlet do Santa Cruz v zálivu Monterey vzdáleného asi sto kilometrů jižně od místa, kde bydlím. Doprava vlakem do San Jose a pak příměstským autobusem do Santa Cruz. Ubytuji se v motelu provozovaném původními obyvateli zvanými Costanoans. Mluví mezi sebou jejich původním jazykem. Ubytování je to velmi prosté, žádný internet, a dost drahé ($200/noc). Město v roce 1989 zasáhlo silné zemětřesení s epicentrem pod nedalekou horou Loma Prieta. Vyžádalo si 63 obětí. Vyrážím do města, prohlížím si historickou horskou dráhu (20. léta) na pláži. Zamířím do pivovaru NuBo - New Bohemia Brewery, který se podle vlastních stránek snaží vařit piva, jaká se vaří v Česku. Nejsem si úplně jist, že se jim to daří.

Ve městě se nachází dva další pivovary. Navštějuji místní farmářský trh, výborné plumy, třešně, broskve, nektarinky. Hraje zde ”unplugged” kapela hrající směsici písní od kapel ze západu Spojených států (Nirvana, Pearl Jam atp.). Městem projíždí kolona veteránů “woodies”, surfařských automobilů z šedesátých let.

Město je evidentně velmi liberální, je to poznat nejen podle tabulek zapíchnutých na předzahrádkách vyjadřujících většinově podporu Sandersovi a sem tam i Clintonové, ale také podle dostupnosti marihuany a četností triček s heslem "Dump Trump” (https://www.facebook.com/DumpTrumpEffort/).

O půlnoci kupuji v knihkupectví na hlavní třídě trička s motivem Malého prince a 1984. V centru se paří až do rána. Taková Amerika se mi moc moc líbí! V neděli dopoledne se vydávám potkat velryby a žraloky.

Předtím než se nalodím na skromný škuner, který nás dopraví do oblastí, kde se očekává výskyt zmíněných živočichů, si vychutnávám hustý espreso z pražírny a kavárny Java na pláži. Asi po dvou hodinách se v těsné blízkosti naší loďky opravdu vynořují keporkaci a bílí žraloci.

USA 2016 - 23. června, Přílet

Vlídný personál společnosti KLM přispěl bezpochyby velkým dílem k tomu, že jedenáct hodin v letadle uběhlo jako voda. Před přistáním v San Francisku vyplňuju imigrační formulář, ve kterém čestně prohlašuju, že nepřivážím více jak deset tisíc dolarů ani vyjmenované cizopasníky. Za to první se mohu zaručit, u toho druhého mám jisté pochybnosti. Před dvěma lety mě totiž v letištní hale náhle začal očuchávat hezký pejsek. Chtěl jsem ho pohladit, avšak ruka celníkova mě od něj odtáhla. Prý jestli nedovážím nějaké zakázané potraviny. Musel jsem vybalit celý batoh, ale nic se nenašlo. Pejsek trval na svém a pořád strkal čenich do batohu. Kontraband však nikde. Po chvíli to celník vzdal a s kňučícím psem odkvačil. Prošel jsem celnicí a na zastávce autobusu prošahám všechny kapsy batohu. V jedné jsem našel asi půl roku staré shnilé jablko.

Po přistání se přesouvám k imigračnímu úředníkovi. V hale jsou davy lidí, úředníkům v budkách jde ale razítkování od ruky. Pohovor proběhne hladce a vydávám se k pásu čekat na batožinu. Čekám asi dvacet minut a můj batoh pořád nikde. Začínám být nervózní, jelikož u pásu je kromě mě už jen pár podobně nervózních cestujících. Poté co nám bylo sděleno, že žádné další kufry už z útrob dopravníku nevyjedou, jsme se odebrali k přepážce, kde už probíhala rozhořčená debata dalších pasažérů s personálem letiště. Došlo prý k jakémusi pochybení a zavazadlo dorazí až druhý den. Vyžádali si adresu hotelu, na kterou zavazadla dopraví. Jako omluvu dostávám šek na padesát dolarů.

Valná většina cestujících se z letiště dostává autem, ať už vypůjčeným na letišti, vlastním nebo taxi. Další možností je použít hromadnou dopravu. Obvyklou volbou je metro BART, které je však poměrně drahé ($10). Z metra bych pak musel přestoupit na vlak Caltrain a zaplatit dalších pět babek. Další možností jsou městské autobusy, kterými ale jezdí málokdo. Nikde jinde než zde není označení socka tolik trefné. Našel jsem si přímé autobusové spojení z letiště do zastávky přímo před hotelem za $2.50. Z vlaku bych se musel ještě kilometr táhnout se zavazadly (i když o jeden batoh méně), takhle mě autobus vyhodí rovnou před barákem. Zastávku autobusu nacházím celkem snadno, jenom mě překvapuje, že na ní čekám sám. Po chvíli se doplahočí jeden Číňan s haldou kufrů. Míří stejným směrem, což mě uklidňuje. Po půl hodině přijíždí autobus. Ptám se tlustého černocha za volantem, zdali také staví před mým hotelem. Odvětí, že to je mimo jeho rozlišovací schopnost a že si musím zastávky hlídat sám. Tudíž tak činím. Po několika zastávkách nastoupí do busu páchnoucí zombie a sedá si vedle mě. Jeho stav mu naštěstí brání v navazování známostí, což celkem vítám. Většina zastávek je na znamení. To se dává prostřednictvím kabelu, který se táhne podél oken a který připomíná otrhané vánoční řetězy a za který se zatahá v případě přání zastavit na nejbližší zastávce. Po chvíli začínám pouze tušit, kde se nacházím. GPS navigace v telefonu zklame, jak už to tak bývá, když ji člověk potřebuje nejvíc. Oblast trošku znám, a tak se jakžtakž orientuju. Vystupuji "po čuchu” a zjišťuju, že jsem měl vystoupit až na další zastávce. Není to velký problém, do hotelu to je asi půl kilometru. Ubytuji se a vyrážím pěšky do nedalekého městečka San Carlos do pivního baru. Pár kafí a pár piv. Potřebuji oddálit spánek, abych se nebudil příliš brzo vinou časového posunu (8 hodin).

Bosna - 31. prosince, Tunel spásy

Po roce neprodyšného obléhání Sarajeva bylo zřejmé, že bez nového a spolehlivého zásobovacího kanálu bude město odsouzeno k pádu. V březnu 1993 bylo proto rozhodnuto o stavbě tunelu vedoucím pod letištní plochou, která dělila obléhané město a oblast pod kontrolou bosenských (muslimských) jednotek. Do té doby jediná možná a současně extrémně riskantní cesta vedla napříč ranvejí. Letiště bylo sice pod kontrolou UNPROFOR, avšak každý pokus o překonání ranveje se stal okamžitě terčem ostřelovačů z pozic bosensko-srbské armády, která kontrolovala oblast na jih od letiště. Dnes se na jeho od města vzdálenějším konci nachází muzeum.

Ráno jsem požádal paní domácí, jestli by mohla zjistit, zda je muzeum otevřené i dnes na Silvestra. Odvětila, že určitě je a že je ohromně ráda, že se tam chystám a objala mě. Není jednoduché se zcela vcítit do kůže někoho, kdo byl na této stavbě léta závislý.

Bez auta není zrovna snadné se do muzea dostat. Z centra je to asi půl hodiny trolejbusem, s občasnými zastávkami kvůli nahození “tykadel”, do sídliště Dobrinje v těsném sousedství mezinárodního letiště, pak pěšky asi tři kilometry až k tunelu po cestě, která se vine podél hranice mezi srbskou a bosenskou samosprávou, tedy původni frontové linie.

Bylo zářivé, idylické silvestrovské poledne, babičky se procházely s vnuky a vnučkami podél minového pole a nad hranicí přelétaly ve formaci tři bitevní vrtulníky s insigniemi EUFOR dohlížející na dodržování Daytonské dohody.

Cesta k tunelu obchází letiště nejprve přes srbskou zástavbu, pak přechází do zóny nikoho s minami a po půl kilometru vchází do bosenské obce Butmir. Psů je zde o poznání méně a nápisy jsou v latince, jinak vše jako v srbské části.

Vchod do tunelu se skrývá pod přístřeškem na dvoře jednoho rodinného domku. Vstupné je 10 marek (140 Kč), za které si návštěvník může prohlédnout výstavu rozličných artefaktů a dokumentů ze stavby tunelu. Stavba probíhala evidentně poměrně organizovaně, navzdory neúplné projektové dokumentaci. Psaná modrou pastelkou na linkovaném papíře by měla vstoupit do učebnic projektového řízení.

Stavbě se ovšem nevyhnuly těžké problémy. Kromě ostřelování dělostřelectvem mířícím na domnělé místo vstupu to byla voda, která zaplavovala vyhloubené prostory a také hromadící se plyn, který kvůli nedostupné technologii nebylo možné odvětrat. Další komplikací byl nevstřícný postoj vedení UNPROFOR, které se snažilo stavbě všemožně zabránit kvůli srbským vyhrůžkám a stížnostem, že tunel bude sloužit k vyzbrojování obránců města. Příklad patologické neutrality, která ve svém důsledku nahrává agresorovi a oslabuje oběť. Hlavním cílem UNPROFOR bylo zabránit vyzbrojování všech zúčatněných stran. To však mělo dopad především na toho nejslabšího. Ten silnější si zbraně vždy nějak obstaral. Navzdory všem potížím byl 840 metrů dlouhý a 1,6 metru vysoký tunel dokončen za přesně čtyři měsíce od prvního výkopu 1. července1993.

S obléháním Sarajeva se pojí řada příběhů, přičemž ten nejznámější vypráví o dvou milencích, Srbovi a Bosňačce, kteří zahynuli na mostě při pokusu o setkání a útěk z města. Příběh byl zfilmován Johnem Zaritskym a je ke shlédnutí na YouTube:

Bosna - 28. prosince, Olympiáda

Ráno mi paní domácí přinesla na pokoj čerstvě upečený burek. Pochoutka osmanské kuchyně, takový šnek z listového těsta plněný mletým masem. Neplést, prosím, burek a burku.

 

Národní obliba tohoto pokrmu se odrazila i na olympijských transparentech jihoslovanských fanoušků, které hlásaly “Volimo Jureka, višo nego bureka”, čili “Milujeme Jurka více než burek”. V roce 1984 Sarajevo pořádalo XIV. zimní olympijské hry a Slovinec Jure Franko vyhrál první jugoslávskou medaili na zimní olympiádě. Kromě sportu se dodnes věnuje humanitárním aktivitám v olympijském výboru. Např. v roce 2006 organizoval výpravu dětí z chudých rodin ze Sarajeva a dalších měst na závody obřího slalomu v Turíně. Coubertin by měl jistě radost.

Olympiádu v Sarajevu stále přípomíná množství věkem a především válkou poznamených artefaktů a budov. Penzión Skend, ve kterém jsem ubytovaný, se koneckonců nachází v těsném sousedství bývalého sportovního střediska Skenderia. Chtěl jsem se o olympiádě dozvědět více a tak jsem se vydal na olympijský stadion Koševo, kde se nachází muzeum olympijských her. Venku stále mlha jak mlíko, letiště pořád mimo provoz, inverze by nicméně měla podle předpovědi do konce týdne ustoupit. Starý trolejbus mě doveze až ke stadionu za necelých deset minut z centra. Muzeum se nachází přímo ve vstupní hale stadionu a vstup je volný.

Hned u první vitríny mě zaujalo dávné Coubertinovo povzdechnutí a přání zároveň, aby budoucí olympijské hry byly méně nákladné a více v souladu s klasickými a uměleckými požadavky. Chudák, těžce by litoval, že se vůbec kdy pouštěl do podniku, který se vyvine do současných monstrozit.

Nicméně jako by tím heslem pořadatelé v Sarajevu chtěli naznačit, že ta jejich olympiáda nebude tak flamboyantní jako ty západní, avšak o to opravdovější a bližší antickému ideálu. Možná trochu znouzectnost, avšak pravdou je, že pojetí sarajevské olympiády nezůstalo pouze u propagace hesla “Rychleji, výše, silněji”. Organizátoři se snažili dodat hrám jistý umělecký šmrnc zapojením sedmnácti světově proslulých výtvarníků, např. Andyho Warhola a Howarda Hodgkina. Kromě Hodgkina však žádný z umělců neměl zkušenost s podobným úkolem, což byla patrně výhoda.

 

Avšak nejvýraznější uměleckou tváří olympiády se stal bosenský kreslíř Hasan Fazlič (viz obrázek v předchozím blogu) se svými karikaturami místního obyvatelstva provozujícího různé olympijské disciplíny. Kromě toho dostal Fazlič za úkol kreslit portréty všech vítězů včetně hodnostářů (Samaranch byl prý nadšený). Soubor karikatur je nazván Čampraz podle dětského pokřiku při jízdě na sáňkách.

 

 

Symbol her, Vučko, zdravící diváky pokřikem “Sarajevooooooooooo”, pochází od Jože Trobce. Vlka se pořadatelé rozhodli prezentovat v souladu s místní tradicí jako odvážné a silné zvíře. Obliba maskota údajně přispěla k ochraně vlků ve volné přírodě (https://www.youtube.com/watch?v=eEbL3i-AC80).

 

Druhý obrázek Vučka symbolizuje osud, který potkal Jugoslávii o osm let později. Během čtyřletého obléhání Sarajeva v letech 1992-1996 sloužila bývalá olympijská sportoviště srbským oddílům jako základna pro ostřelování Sarajeva. Z bobové dráhy na kopci Trebeviči se stala dělostřelecká pevnost. Na jiném kopci Jahorině, kde se pořádaly závody alpského lyžování žen, je mimo hlavní sjezdové trati stále nebezpečno kvůli minám. Soubor fotografií současného stavu areálu: http://www.citylab.com/politics/2013/10/mixed-fates-sarajevos-olympic-ruins/7403/

Další odkazy:

http://www.furaj.ba/clanak/volimo-jureka-vi-e-od-bureka/

http://www.radiosarajevo.ba/content/view/20298/79/

http://radiosarajevo.ba/content/view/20270/157/

Bosna - 26. prosince, Jeruzalém Evropy

Proč zrovna do Bosny? Třeba proto, že se Sarajevu přezdívá Jeruzalém Evropy; v čase vánočním jistě vhodný cíl. Anebo přijít na kloub tomu, proč obvykle končí tragicky, když se národy rozhodnou hájit své domnělé kulturní tradice. Nebo proč se dva začnou vzájemně nenávidět jenom proto, že ten první nemá rád pohádku, kterou vyprávěli tomu druhému, a naopak. Případně proč se v dějinách národů vyskytují okamžiky, které velí vlajky zdvihat, či jiné, kdy je lépe vlajky ponechat ve skříni. Anebo čistě z potřeby ověřit si, zda je soužití různých kultur na jednom místě opravdu zhola nemožné, jak se nám snaží vsugerovat nastupující doktrína národní sebelásky a nesnášenlivosti ke druhým.

Autor: Hasan Fazlič, viz další blog

Den před odletem webové stránky sarajevského letiště oznamovaly, že kvůli husté mlze jsou všechny lety až do odvolání zrušeny. Poněkud zneklidňující informace v kontrastu s předpovědí slunného počasí. To se bohužel nevylučuje v případě těžké inverze, jaká nastala v sarajevském údolí. Po příletu do Bělehradu se hodinu před odletem do Sarajeva zdálo vše ok. Krátce poté se však objevilo na obrazovkách hlášení oznamující zpoždění a nakonec i zrušení letu. Letecká společnost začala organizovat náhradní dopravu autobusem. Na poslední chvíli se mi podařilo ze zbytku volných minut internetového připojení na letišti odeslat e-mail do penzionu s popisem komplikací. Nemyslel jsem si v té chvíli, že by to bylo úplně zapotřebí, neboť očekávaný příjezd do Sarajeva byl ve 20:00. Z avízovaných čtyř hodin se však nakonec vyklubala sedmihodinová jízda klikatými cestami v bosenských horách. Autobus pravděpodobně neměl bosenskou dálniční známku a tak se musel vydat do Sarajeva po kančích stezkách. Pouze pár desítek kilometrů po dálnici v Srbsku, zbytek pak po silnicích druhé či spíše třetí třídy až do Sarajeva. V autobuse ale panovala dobrá nálada, nikdo nebyl zpruzen, děti klidné. Většina cestujících byli Jihoslovani, těžko specifikovat blíže.

Po dvou hodinách jízdy jsme dorazili na hraniční přechod mezi Srbskem a Bosnou. Autobus stál půl hodiny na srbské straně, pak další půl hodiny na bosenské. Žádná fronta vozidel, čas zabrala pouze dvoufázová hromadná pasová kontrola. Těžký opruz. Říkal jsem si, tak tohle nám chtějí přivodit všichni ti trubci, co požadují zrušení Schengenu. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na jakéhosi člena Strany svobodomilců horujícího v televizní debatě pro omezení svobodného pohybu přes hranice. A také na jednu kamarádku, která si přeje zadrátovat hranice, což prý povede ke snížení rizika teroristických útoků na letadla a tudíž k uvolnění kontrol na letištích a ona si pak konečně bude moci užívat svobody a vzít si do letadla pilník na nehty, který bude navíc moct použít v sebeobraně proti případnému teroristovi, který pronikne do letadla díky propustnějším kontrolám. Vždycky jsem si myslel, že je proti lidské přirozenosti dobrovolně si naordinovat omezení svobody pohybu.

Následoval průjezd oblastí, která byla dějištěm největších masakrů bosenské války v letech 1992-1995. Srebrenica a Kravica, dvě obce svědčící o těžko uvěřitelné brutalitě dvou znepřátelených stran konfliktu. Kravica coby jedna z asi 50 vesnic, kde vraždila bosensko-muslimská komanda po desítkách srbské obyvatelstvo. Srebrenica pak jako místo, kde Srbové hnáni touhou po pomstě povraždili na 8000 muslimských mužů a chlapců. To, k čemu muslimské soldatesky potřebovaly dva roky, zvládly srbské jednotky za pouhý jeden den. Muslimské jednotky podnikaly útoky ze srebrenické oblasti do okolí pod velením Nasera Oriče, válečného zločince a mafiána kšeftujícím s humanitární pomocí, který byl nejprve obviněn z genocidy Srbů, aby byl později Haagským tribunálem osvobozen, což pochopitelně vyvolalo značný pocit ukřivdění na srbské straně a podnítilo už tak hluboce zakořeněnou nenávist k muslimskému obyvatelstvu. Oričův zbabělý útěk ze Srebrenice na začátku srbské ofenzívy v podstatě vydal město na pospas útočícím Srbům. Po celou doby byl přitom ve Srebrenici oslavován coby mesiáš a hrdina, bez kterého by město již dávno padlo za oběť Srbům. Prvního bosenského prezidenta Aliju Izetbegoviče považujou ve Srebrenici za zrádce, který město vyhandloval s Mladičem za jiná města v okolí Sarajava. Izetbegovič měl dát starostovi Srebrenice šílenou nabídku, aby nechal Srby povraždit aspoň 5000 obyvatel svého města, což prý povede k zásahu NATO proti Srbům, jak údajně přislíbil Clinton. Starosta přirozeně odmítl, avšak k masakru stejně nakonec došlo a NATO samozřejmě nezasáhlo. 

Průměrná rychlost autobusu 50 km/h odpovídala hadovitým silničkám a námraze na nich. Příjezd do Sarajeva ve 23:00. Srbské aerolinky zvládly vše na výbornou. Udělaly vše, co bylo v jejich silách. Bylo zajímavé pozorovat jak omezený prostor autobusu a dlouhá jízda proměnily jinak hyper-profesionální letušky v normální sympatické holky, co vyprávěly vtipy a uvolněně se bavily s cestujícími. Škoda, že jsem jim nerozuměl. Tři zastávky na čurání, ženy u příkopu vpravo, muži vlevo. V Sarajevu pak jízda taxi, neboť už nebyl čas na dobrodružství s městskou dopravou. Příjemná paní domácí trpělivě čekala, až dorazím. Srdečně mě přivítala a uvedla do pokoje. Ubytovací formality odložila na někdy později.

Middlegate - The Gate to the Middle of Nowhere

"Nejosamělejší místo na nejosamělejší silnici", takto označuje bedekr Osamělá planeta samotu Middlegate ležící v Nevadě přibližně padesát mil od nejbližšího sídla na historické Lincolnově silnici číslo 50, první zpevněné spojnici mezi Východem a Západem USA. Postavena údajně na základech stanice Pony Expressu, poštovní služby z poloviny 19. století, zkrátila doručování zásilek z pobřeží Atlantiku na pacifické pobřeží na 10 dnů. Během asi dvouletého fungování se ztratila pouze jediná zásilka, navzdory řadě útoků ze strany Indiánů a četným ztrátám na životech z řad doručovatelů a správců stanic. Vybavuje se mi scéna z jedné reportáže z jedné nejmenované slovenské pošty z devadesátých let, ve které tisícovky nedoručených zásilek skončily ve stoupě.

(ruiny stanice Pony Expressu)

Možnosti sportovního vyžití jsou v této oblasti poněkud omezené, tak si mládež užívá adrenalinu aspoň na této asi 50m vysoké "haldě písku".

Ubytování věru rustikální, avšak s teplou vodou a splachovacím záchodem.

A pokud náhodou přestane téct teplá voda v motelu, lze si zajet 20 mil do pouště a dát si lázeň v těchto kádích plněných vodou z termálnich pramenů. Akorát je třeba dávat pozor, aby si člověk nešťastnou náhodou nedal lázeň přímo v jezírku pramenu, které má okolo 60 stupňů.

Kromě nenápadných jezírek s horkou vodou číhají na návštěvníka opuštěné důlní jámy z dob Zlaté horečky i pozdějších. Ne vždy jsou tato místa označena tak viditelně, jak je tomu na obrázku.

V oblasti se nachází řada zcela či víceméně opuštěných vesniček označovaných jako města duchů. Saloon na obrázku byl bohužel zavřený. Jestli nadobro či na dobu určitou, se nám nepodařilo zjistit. Jinak to slovo 'vittles' z cedule je obstarožní termín pro 'potraviny' či 'konzum'. Čili přeloženo, 'vedle kvalitního chlastu zde můžete pořídit také kvalitní potraviny'.

Místo je také bohaté na fosilie. Jedna taková se nachází v osadě Berlin a představuje největšího rybo-ještěra kdy nalezeného.

Kromě fosilií živočišného původu lze zde narazit i na fosilie průmyslové. Na obrázku je krásný exemplář automobilu Dodge z roku 1913 vybavený dřevěným volantem a rámem.