Bosna - 26. prosince, Jeruzalém Evropy

Proč zrovna do Bosny? Třeba proto, že se Sarajevu přezdívá Jeruzalém Evropy; v čase vánočním jistě vhodný cíl. Anebo přijít na kloub tomu, proč obvykle končí tragicky, když se národy rozhodnou hájit své domnělé kulturní tradice. Nebo proč se dva začnou vzájemně nenávidět jenom proto, že ten první nemá rád pohádku, kterou vyprávěli tomu druhému, a naopak. Případně proč se v dějinách národů vyskytují okamžiky, které velí vlajky zdvihat, či jiné, kdy je lépe vlajky ponechat ve skříni. Anebo čistě z potřeby ověřit si, zda je soužití různých kultur na jednom místě opravdu zhola nemožné, jak se nám snaží vsugerovat nastupující doktrína národní sebelásky a nesnášenlivosti ke druhým.

Autor: Hasan Fazlič, viz další blog

Den před odletem webové stránky sarajevského letiště oznamovaly, že kvůli husté mlze jsou všechny lety až do odvolání zrušeny. Poněkud zneklidňující informace v kontrastu s předpovědí slunného počasí. To se bohužel nevylučuje v případě těžké inverze, jaká nastala v sarajevském údolí. Po příletu do Bělehradu se hodinu před odletem do Sarajeva zdálo vše ok. Krátce poté se však objevilo na obrazovkách hlášení oznamující zpoždění a nakonec i zrušení letu. Letecká společnost začala organizovat náhradní dopravu autobusem. Na poslední chvíli se mi podařilo ze zbytku volných minut internetového připojení na letišti odeslat e-mail do penzionu s popisem komplikací. Nemyslel jsem si v té chvíli, že by to bylo úplně zapotřebí, neboť očekávaný příjezd do Sarajeva byl ve 20:00. Z avízovaných čtyř hodin se však nakonec vyklubala sedmihodinová jízda klikatými cestami v bosenských horách. Autobus pravděpodobně neměl bosenskou dálniční známku a tak se musel vydat do Sarajeva po kančích stezkách. Pouze pár desítek kilometrů po dálnici v Srbsku, zbytek pak po silnicích druhé či spíše třetí třídy až do Sarajeva. V autobuse ale panovala dobrá nálada, nikdo nebyl zpruzen, děti klidné. Většina cestujících byli Jihoslovani, těžko specifikovat blíže.

Po dvou hodinách jízdy jsme dorazili na hraniční přechod mezi Srbskem a Bosnou. Autobus stál půl hodiny na srbské straně, pak další půl hodiny na bosenské. Žádná fronta vozidel, čas zabrala pouze dvoufázová hromadná pasová kontrola. Těžký opruz. Říkal jsem si, tak tohle nám chtějí přivodit všichni ti trubci, co požadují zrušení Schengenu. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na jakéhosi člena Strany svobodomilců horujícího v televizní debatě pro omezení svobodného pohybu přes hranice. A také na jednu kamarádku, která si přeje zadrátovat hranice, což prý povede ke snížení rizika teroristických útoků na letadla a tudíž k uvolnění kontrol na letištích a ona si pak konečně bude moci užívat svobody a vzít si do letadla pilník na nehty, který bude navíc moct použít v sebeobraně proti případnému teroristovi, který pronikne do letadla díky propustnějším kontrolám. Vždycky jsem si myslel, že je proti lidské přirozenosti dobrovolně si naordinovat omezení svobody pohybu.

Následoval průjezd oblastí, která byla dějištěm největších masakrů bosenské války v letech 1992-1995. Srebrenica a Kravica, dvě obce svědčící o těžko uvěřitelné brutalitě dvou znepřátelených stran konfliktu. Kravica coby jedna z asi 50 vesnic, kde vraždila bosensko-muslimská komanda po desítkách srbské obyvatelstvo. Srebrenica pak jako místo, kde Srbové hnáni touhou po pomstě povraždili na 8000 muslimských mužů a chlapců. To, k čemu muslimské soldatesky potřebovaly dva roky, zvládly srbské jednotky za pouhý jeden den. Muslimské jednotky podnikaly útoky ze srebrenické oblasti do okolí pod velením Nasera Oriče, válečného zločince a mafiána kšeftujícím s humanitární pomocí, který byl nejprve obviněn z genocidy Srbů, aby byl později Haagským tribunálem osvobozen, což pochopitelně vyvolalo značný pocit ukřivdění na srbské straně a podnítilo už tak hluboce zakořeněnou nenávist k muslimskému obyvatelstvu. Oričův zbabělý útěk ze Srebrenice na začátku srbské ofenzívy v podstatě vydal město na pospas útočícím Srbům. Po celou doby byl přitom ve Srebrenici oslavován coby mesiáš a hrdina, bez kterého by město již dávno padlo za oběť Srbům. Prvního bosenského prezidenta Aliju Izetbegoviče považujou ve Srebrenici za zrádce, který město vyhandloval s Mladičem za jiná města v okolí Sarajava. Izetbegovič měl dát starostovi Srebrenice šílenou nabídku, aby nechal Srby povraždit aspoň 5000 obyvatel svého města, což prý povede k zásahu NATO proti Srbům, jak údajně přislíbil Clinton. Starosta přirozeně odmítl, avšak k masakru stejně nakonec došlo a NATO samozřejmě nezasáhlo. 

Průměrná rychlost autobusu 50 km/h odpovídala hadovitým silničkám a námraze na nich. Příjezd do Sarajeva ve 23:00. Srbské aerolinky zvládly vše na výbornou. Udělaly vše, co bylo v jejich silách. Bylo zajímavé pozorovat jak omezený prostor autobusu a dlouhá jízda proměnily jinak hyper-profesionální letušky v normální sympatické holky, co vyprávěly vtipy a uvolněně se bavily s cestujícími. Škoda, že jsem jim nerozuměl. Tři zastávky na čurání, ženy u příkopu vpravo, muži vlevo. V Sarajevu pak jízda taxi, neboť už nebyl čas na dobrodružství s městskou dopravou. Příjemná paní domácí trpělivě čekala, až dorazím. Srdečně mě přivítala a uvedla do pokoje. Ubytovací formality odložila na někdy později.