Friday, August 19, 2016

Do Kotoru na motoru - 16. srpna, Praha

Ráno je krásné a tak ho nechci promarnit nudnou cestou do Prahy po rychlých silnicích. Projíždím se v okolí Kleti obcemi Brloh, Nová Ves, Holašovice, Chvalovice a Netolice. Odtud dále pak na Týn nad Vltavou, Milevsko a Petrovice, upravenou ves, kde si dám oběd. Pak pokračuji směr Krásná Hora nad Vltavou, Kamýk, Velkou, Něčín, Mokrsko, kde opakovaně nevyužuji šanci vylézt na rozhlednu. Na Slapy je to odsud kousek, pak spádem do Štěchovic a podél Vranovské přehrady do Zbraslavi. V Bohnicích u blázince jsem ve tři čtvrtě na čtyři. Vyložím kufry, zaparkuji motorku, dobiju kredit v trafice a jdu na dvě k Šedivákovi. Večer dostávám zprávu od Davea, kterému se podařilo dostat na zchromlém Triumphu do Budapešti. Zde bude čekat asi týden u svého kamaráda na nový alternátor, který si objednal z UK.

Do Kotoru na motoru - 15. srpna, Vyšší Brod


Vstávám a ačkoliv slunné ráno, vlhkost vzduchu dává tušit, že dnešní přejezd Alp může být dobrodružný. Nasvědčují tomu rychle kynoucí obláčky nad kopci na sever od Velenje. Zaplatím za ubytování a vyrážím. V Rakousku si kupuji dálniční známku. Dálnicím se ale vyhýbám, abych si užil výhledy a pěkné silnice v horách. Dálnici chci využít pouze v případě špatného počasí, abych se rychle dostal z Alp. Tak se i stane krátce po poledni, když vjedu pod mohutnou supercelu, kterou jsem s obavami sledoval již při sjezdu z horského hřebenu do Judenburgu. Kličkuji mezi blesky, nakonec mi před bouří poskytne útočiště arabské bistro s kebaby v městečku za Judenburgem, kde jsem vřele přivítán, naobědvám se, uschnu a vydám se zpátky domů. Počasí stále zlobí, rozhoduji se tedy využít dálniční známku a za hodinku jsem v Linzi. Odsud dále na Freistadt a pak do Vyššího Brodu do vodáckého kempu a pivovaru.

Do Kotoru na motoru - 14. srpna, Velenje

Za dnešní cíl volím opět Velenje. Havním důvodem je restaurace Sonce a její lečo spolu s pestrou paletou pálivých omáček. Vedlejším důvodem je, že cestu si víceméně pamatuji, což mi usnadní cestu Slovinskem bez navigace. Udělám krátkou přestávku v městečku Žužemberk a prohlížím si místní hrad. Vlajka EU stále ještě hrdě vlaje.



Ve Velenje v kempu u jezera je dnes živo. Diskotéka končí až po půlnoci. Na záchodech na pláži jsou instalovány informační tabule o rekreační historii jezera. Dovídám se, že restaurace na pláži ve třicátých letech běžně sloužila až 600 hostům za večer. Místo mělo věhlas po celé Evropě a vystupovala zde řada významných umělců. Dnes tady vystupoval místní DJ s umrtvujícím setem podřadných techno-slátanin.


Do Kotoru na motoru - 13. srpna, Mrežnički Brig

Ráno volím rychlý přesun do Chorvatska přes Bihač. Pěkná silnice, skoro bez provozu. Za dvě hodiny jsem v Bihači a za další dvě hodiny v pěkném, ale našlapaném kempu v chorvatské obci Mrežnički Brig.

Svatební polibek pod mlýnem
Kemp se nachází na okraji území bývalé separatistické republiky Srbská Krajina a nedaleko se nacházejí věhlasná Plitvická jezera. V létě roku 1995 dobyla chorvatská armáda tuto oblast zpět. Jednalo se o nejrozsáhlejší vojenskou operaci v Evropě od 2. světové války. Výsledkem byl exodus asi 200 000 Srbů.


Do Kotoru na motoru - 12. srpna, Jajce

Ráno vyrážíme k chorvatským hranicím. Cesta vůbec neodsýpá. Nejprve kysneme před městem Vitez, pak se motáme po okolí ve snaze vyhnout se dopravním zácpám. Po lesní cestě se dostáváme k osadě, kde se místní živí výrobou dřevěného uhlí. Kouř z milířů je cítit ještě daleko od osady. U města Travnik se naše cesty rozdělují. Mário musí být v neděli v Praze a tak volí rychlejší variantu návratu. Já si prodlužuji dovolenou o dva dny a volím pozvolnější návrat. Mým dnešním cílem je středověké město Jajce s vodopády na řece Vrbac přímo v centru.


Tito a jeho soudruzi zde za války schválili plán o budoucí podobě Jugoslávie. Jedna z ulic nese název onoho zasedání (II. zasedanja AVNOJ-a). Srbské obyvatelstvo odsud během bosenské války odešlo. Dnes je město obýváno pouze Bosňáky a Chorvaty. Stan si postavím kousek za městem v příjemném kempu u jezera Pliva. Večer popíjím mostarské červené víno Blatina.


Mlýnky napájené říčkou poblíž kempu

Do Kotoru na motoru - 11. srpna, Sarajevo

Ráno se probouzíme do deště, který nás bude provázet po celý den až do Sarajeva, které je odsud necelých dvě stě kilometrů. Po úzké silničce projíždíme pohořím. Mlha by se dala místy krájet. Pouze tuším, že za krajnicí je propast. Déšť při sjezdu z Durmitoru k Pivské přehradě na chvíli ustává a mlha se rozplývá.

Přehrada Pivské jezero, 675 m.n.m.
Po dvaceti kilometrech najíždíme na hlavní silnici a míříme k polozapomenutému hraničnímu přechodu do Bosny Ščepan Polje. Zde se mi vybavuje pohádka Tři veteráni a postava celníka jednou rukou držící kozu a druhou přijímající krabičku cigaret s velbloudem. Žádná kontrola se nekoná, asi jediná obranu proti chaosu. Přichází k nám zoufalý harlejář jedoucí v opačném směru s otázkou, zda je silnice na černohorské straně taky tak hrozná. Uklidňujeme ho, že je naopak ve velmi dobrém stavu, což ho uklidňuje. U nás však jeho dotaz vzbudí rozpaky z toho, co nás čeká. A obavy se naplnily. Vůbec nechápu, jak to ten motorkář mohl na harleji projet, navíc s družkou na zadním sedadle. Po deseti kilometrech se povrch silnice zlepší, přichází však déšť a hustá mlha. Motorkářský očistec. Stoupáme do hor, mlha houstne a teplota klesá. Máriovi se při jízdě z kopce v těchto podmínkách občas aktivuje ABS. Do Sarajeva přijíždíme kolem sedmé a ubytováváme se v luxusním kempu nedaleko letiště. Kemp se evidentně zaměřuje na hosty převážně ze zemí Perského zálivu. Přivoláme si taxi, které nás dopraví do minipivovaru kousek od centra. Máme zde sraz s Davem, který dorazil před chvílí z Dubrovniku. Ten nakonec kvůli problémům s baterií nedorazí. Tento defekt ho v Sarajevu pozdrží další tři dny.

Do Kotoru na motoru - 10. srpna, Durmitor


Ráno se šplháme do výšky kolem 2000 metrů. Otevírá se nám závratný výhled na záliv. Pod námi se připravuje Boeing na přistání. 



Na vrcholu odbočíme z hlavní silnice do národního parku Lovčen. V tomto pro Černohorce posvátném místě se kromě rozmanité přírody nachází mauzoleum Petra II. Petroviče Njegoše, největší postavy černohorských dějin, který vynikal snad ve všem, v čem se vynikat dalo. Skály Lovčenu daly jméno Černé Hoře, neboť se po dešti zbarví do černa. Pokračujeme směr hlavní město. Máriova navigace nás bezpečně a rychle vyvede z Podgorice. Za městem odbočujeme vpravo do hor na doslova horskou dráhu. Nespočet nepřehledných zatáček v prudkých stoupáních a klesáních, kamiony z nedaleké stavby dálnice, linkový autobus vyhýbající se v zatáčce na uzoučké silničce protijedoucímu kamionu, což způsobí chaotickou situaci nad i pod dotyčným místem. Při předjíždění autobusu v zatáčce nerad zastavuji, neboť potřebuju chytit balanc, načež do mě zezadu šťouchne dodávka. Naštěstí bez následků. Trošku hulákání a gestikulace všech zúčastněných, ale jinak ok. Co nejrychleji se snažím mít toto místo za sebou. Strohá, aridní krajina náhle přechází ve vlídnou lesnatou pahorkatinu připomínající křivoklátské lesy. Následuje vjezd do Durmitoru, nejvyššího pohoří Černé Hory. Obdivujeme unikátní betonový most přes řeku Taru, svého času (1940) největšího v Evropě. Za války se v těchto místech skrýval Tito s partyzány. 


Silnice nás přivádí na náhorní plošinu pod hlavními vrcholy pohoří. Je odsud krásný výhled na hory v zapadajícím slunci. Ubytujeme se ve vybaveném a levném kempu poblíž Žabljaku (5 Euro/noc/osoba).


Do Kotoru na motoru - 9. srpna, Kotor

Ráno si s námi kempař pořídí společné foto a my vyrážíme směrem na Kotor, nejjižnější cíl naší tour. Lze usuzovat, že rakije byla kvalitní, což omlouvá chybějící hajzlpapír. Začíná až nesnesitelné horko. Cestou zastavujeme u vodopádů v Medžugorje.
 

Nedávno jsem četl, že se Vatikán zdráhá uznat tzv. medžugorský zázrak jako ”skutečnost”. Ledy se snad hnuly a skutečným zázrakem by pak byl František na papežském stolci. Brzy překračujeme černohorské hranice a sjíždíme z výšky asi tisíc metrů mnohočetnými serpentýnami k moři do města Herceg Novi. Odtud je to ještě asi padesát kilometrů do Kotoru po břehu zálivu v těsné blízkosti koupajících se turistů. Pláž místy plynule přechází ve vozovku. Někde pláž nahrazuje zídka čnící nad hladinou, na které se turisté opalují ve zbytcích slunečního svitu. Kemp nacházíme asi sedm kilometrů od centra Kotoru. Nachází se asi pět metrů od moře. Mezi moře a kemp se přesto vměstí frekventovaná silnice, na které se střídají vyhřívající se psi a kočky, vyhřívající se turisté, auta, ale i nekompromisní městské autobusy. Jedním se dostáváme do Kotoru, kde si projdeme centrum města skryté za hradbami a pod kolmými srázy vysokých pobřežních hor. Ve stěně nad městem září do noci kotorská pevnost. 


Úžasné místo, lituji, že nemáme více času k prohlídce. Musím sem znovu. Po příjezdu i druhý den ráno si dávám koupel v zálivu.


Do Kotoru na motoru - 8. srpna, Mostar

Probuzení do rána prosvětleného sluníčkem, které se právě vyhouplo nad okolní kopce. Očistec v ledové řece a balení stanu. Přichází správkyně a vybírá od každého tři marky. Češi sem prý často jezdí muškařit. Hoši od vedle stále v limbu. Vydrápeme se na motorkách do prudkého svahu po štěrkové cestě a vydáváme se na snídani do naší restaurace. Dnešním cílem je Mostar. Projíždíme pod Dinárskými horami podél hranic s Chorvatskem oblastí, která se dodnes nevzpamatovala z válečných škod. 


Zaujme nás zničený srbský tank vystavený na nízkém betonovém piedestalu v jedné z vesnic obývaných Chorvaty. Pořizujeme pár fotografií a spekulujeme o okolnostech destrukce tanku. Asi mina. Když si posléze fotografie prohlížíme, všimneme si, že někdo postříkal tank speciální barvou, kterou lidské oko nepostřehne, ale na fotografiích pořízených digitálním fotoaparátem se objeví. Tento efekt v nás nicméně zanechá zlověstně magickou stopu.


Projíždíme Tomislavgrad, kde obědváme v mini-bistru. Poté vjíždíme do okolních hor k jezeru, kde se mládež baví jízdou na čtyřkolce. Původní plán dojet do Mostaru po horské cestě zavrhujeme kvůli špatnému povrchu. Možná zbytečně, protože by pravděpodobně po pár kilometrech přešla v asfaltku.


Do Mostaru sjíždíme z průsmyku po serpentýnách a naskýtá se nám spektakulární výhled na město a okolní hory. Na okraji města odbočujeme k letišti a kousek za ním na nás již mávají dva kempaři z kempu Paradise. Přijímáme pozvání a postavíme stany v menším sadu osázeném vinnou révou, granátovými jabloněmi a stromy s nám neznámým ovocem. Půda je vyprahlá, vehementně se bránící kolíkům. Ještěže je bezvětří. 


Máme štěstí, že autobus do Mostaru má zastávku na znamení hned u kempu. Za chvíli nám jede poslední spoj. Kempař nás doprovází na zastávku, aby nám předvedl, jak se zde dává znamení autobusu. Zamává na autobus a ten zastaví. Řidič po pár kilometrech zastaví u stánku s ovocem, vyběhne pro vaničku s fíky a nabízí nám šťavnaté plody.


Město si expresně prohlédneme, na důkladnější exkurzi je už přece jenom pozdě. Zadržovaný hlad zaženeme čerstvým burkem v non-stop pekárně na okraji turistického centra. Naproti v garáži sloužící jako improvizovaný výčep zaháníme s místňáky žízeň. Do kempu se vracíme po jedenácté a rozdováděný kempař nás ještě pohostí moc dobrou domácí rakijí.

Velký most
Malý most, který sloužil k ověření konstrukce


Do Kotoru na motoru - 7. srpna, Martin Brod

Původním cílem dnešního dne je Mostar, město v registru UNESCO proslavené svérázným mostem, ze kterého se odvážní mladíci vrhali do řeky na důkaz dospělosti; dnes tak činí spíše pro přivýdělek. Pár kilometrů za kempem odbočujeme z hlavní silnice na štěrkovku do národního parku řeky Una. U vstupu zaplatíme poplatek a vydáváme se na čtrnáct kilometrů dlouhou terénní jízdu po lesní cestě, která nás dovede k největším vodopádů na Uně. Můj Bonneville dostává zabrat, drží se ale statečně.
 

Zaparkujeme na louce sloužící jako parkoviště. Nyní je ještě poloprázdné, za čas se ale zaplní návštěvníky převážně ze zemí Perského zálivu.
 


Po procházce kolem vodopádů se občerstvíme a vydáváme se k dalším vodopádům v osadě Martin Brod. V místní restauraci dospějeme k závěru, že plán dojet dnes do Mostaru je příliš ambiciózní a rozhodujeme se přespat nedaleko u řeky ve veřejném tábořišti. Kromě nás a party rozjuchaných bosenských mládenců zde nikdo není. 


Večer zajdeme do stejné restaurace. Je kolem osmé a lokál vypadá opuštěně. Poprvé v životě vidím uklízečku zametat v sedě u kafe. Smetákem blazeovaně ometá v perimetru násady a přitom usrkává z hrníčku. Pár esemesek a přesouvá se k dalšímu stolu. Zde usedne, zapálí si další cigaretu a smete pár vajglů do úhledné mohylky. Tu pak přimete k dalším mohylkám a vytvoří tak mohylu, kterou nabere lopatou a vysype do igelitového pytle. Po desáté se scházejí štamgasti a hospoda na rozdíl od nás ožívá.

Do Kotoru na motoru - 6. srpna, Bihač

Dnešním cílem je vodácký kemp u bosenského pohraničního města Bihač. Z Velenje vyrážíme nalačno. Energii dočerpáme kebabem v městečku Šempeter, kde se nachází římská nekropole a další památky z 1. století n.l. Pokračujeme zvlněnou krajinou a vyhýbáme se velkým městům. Hranici s Chorvatskem překračujeme na malém hraničním přechodu ve Vinici. Chorvatskem se rychle přesuneme k dalšímu hraničnímu přechodu u Bihače. Bihač je rušné bosenské město stále se zotavující z ran utrpěných během obléhání. Vyjíždíme z města a hledáme raftařský kemp. Nalézá se na břehu řeky Una, průzračného toku s řadou burácejících vodopádů několik desítek kilometrů proti proudu.


Postavíme stany a přivoláme si taxi, které nás odveze zpět do Bihače. Upovídaný taxikář nám dává přednášku o restauracích a barech ve městě. Nejvíce nás však zaujme pivní bar, který jsme si vyhlédli již při příjezdu. Více než pivo však zapůsobil přátelský barman. Zpátky do kempu nás odveze stejný taxikář, od kterého jsme si vyžádali vizitku. Chvíli trvá, než zjistíme bosenskou telefonní předvolbu.


Do Kotoru na motoru - 5. srpna, Velenje

Rozhodujeme se profrčet Rakousko bez zbytečných průtahů po dálnicích. Předběžným cílem je kemp u jezera ve slovinském městečku Velenje. Poloha ubytování nám nepřipadá příliš atraktivní a tak doufáme, že se po překročení rakouské hranice naskytne alternativa. Celou cestu Rakouskem nás trápí hustý déšť. Místy se silnice proměňují v řeky. Za slovinskými hranicemi odbočujeme na klikatou horskou silničku, která nás dovede do Velenje. Zpomalíme a užíváme si závratné výhledy na slovinské pohoří. Silnička se proplétá dějištěm tuhých partizánských bojů připomínaných válečnými artefakty, které lemují cestu. Brzy se ocitáme ve Velenje a míříme do předem vytipovaného kempu. Příjemné, klidné ubytování s milou slečnou na recepci. Kemp se nachází v malebném prostředí na břehu jezera nedaleko fabriky na ledničky Gorenje a tepelné elektrárny. Postavíme stany a zamíříme do města na obhlídku. Město působí ospale a prořídle. V útulné restauraci Sonce naplníme žaludky lečem a čevabčiči. Milovníci ohně v ústech si zde přijdou na své. Pult restaurace nabízí nepřeberné množství pálivých omáček a likérů domácí produkce. Schyluje se k dešti a tak se vracíme do kempu. Přicházíme již za hustého deště. Chvíli ještě posedíme v recepci u piva a pak se konečně stáhneme do stanů.

Do Kotoru na motoru - 4. srpna, Vyšší Brod


Krátce po poledni vyrážíme s Davem z Bohnic směr Vyšší Brod. V tamním kempu se máme sejít s Máriem a navštívit pivovar na náměstí. Dave má za sebou třídenní průlet na motocyklu mokrou a studenou západní Evropou a ještě netuší, že ho v noci zachvátí akutní zánět močového měchýře. Ráno sháníme lékaře. Je půl desáté a obvoďačce končí v deset ordinace pro veřejnost. Sděluje nám tuto skutečnost strhaně vyčerpaným výrazem ve tváři a dodává, že na nás už nemá čas, prostředky a viditelně ani náladu. Jejím slovům Dave, který sedí schoulený v čekárně, nerozumí, husté atmosféře v čekárně však ano. Vyrážím do protiútoku a ptám se jí, jestli si ještě ze studií vzpomíná na Hippokratovu přísahu. Po krátké přestřelce paní doktorka ustoupí a pokyne na Davea, aby vešel do ordinace a sedl si v rohu na otočnou trojnožku, na které mu změří tep a tlak. Konstatuje, že není v ohrožení života a že žádnou ambulanci volat nebude. Ať ho prý odvezu na motorce do Krumlova na podrobná vyšetření. Argument, že se sotva udrží na nohou a že tudíž transport na motocyklu není úplně dobrý nápad, nepadl na úrodnou půdu. Žádám tedy přísedícího ajťáka, který mimochodem projevil řádově více empatie než paní doktorka, o číslo na taxi. Dojednáváme převoz do nemocnice s ochotným řidičem taxi. V nemocnici Davevovi diagnostikují zánět močáku a podrážděnou prostatu. Na hospitalizaci to není, dostane pilulky a ubytuje se na rakouské straně hranic v penzionu, který mu zařídí řidič taxi. Doufáme, že za pár dní bude v pořádku.

Thursday, August 18, 2016

USA 2016 - 7. července, Z Cascade Locks do Portlandu

Vyrážím chvíli po desáté ranní směr Portland, kde se nachází cílová rovinka celé tour. Volím cestu po levém břehu Kolumbie, který se již nachází ve státě Washington. Řeku přejíždím po Mostě Bohů (The Bridge of Gods). 


Ten se nedávno proslavil v úspěšném filmu Divočina s Reese Witherspoonovou. Zaplatím jednodolarové mýto a vyrážím na 40 mil lemovaných atraktivními výhledy na široký kaňon. Tudy v roce 1805 proplouvala na kanoích expedice Lewis-Clark směrem k Pacifiku poté, co překonala tisíce kilometrů po Missouri a hřeben Skalistých hor. V Portlandu se ubytuji v hotelu Red Lion na ostrově Hayden. Poté jedu vrátit motorku do pobočky EagleRiders, která se nachází na opačné, jižní části města. Cesta po okruhu je navzdory hustému provozu plynulá. V půjčovně vše proběhne hladce, na cestu dostanu chlazenou vodu v PETce.


Vracím se městskou dopravou, nejprve autobusem, pak přestup na tramvaj, která mě dopraví do centra města. Jízdní řády se zde nevedou, nejbližší spoj lze zjistit telefonem, vyťuká se číslo zastávky a automat odříká dva nejbližší odjezdy. V centru města se v rádiusu asi dvou kilometrů nachází celá řada zajímavých pivovárků. Začínám v Tugboat Ales, kde po předložení pasu a ověření, že už mi bylo 21 let, je mi dovoleno vybrat si z nabídky tří piv.


Volím nejslabší IPA Thunderbolt, 7% alkoholu. Nejsilnější IPA Černobyl se podává v likérových sklenkách, alkoholem se vyrovná portskému. Pokračuji v Des Chutes, asi nejnavštěvovanější pivovárek ve městě, na usazení bych čekal 45 minut, tak si na stojáka dávám stout Nitro Obsidian, takový odlehčený guinness. 


Je tu velmi těsno, tak opouštím lokál a mířím do 300 metrů vzdáleného Fat Head, kde je sice také plno, ale přesto o poznání volněji.


Zde si objednávám Rocketman Red, svrchně kvašené pivko měděné barvy, moc dobré. Poté mířím do nedaleké sámošky, kde mě zaujme nekonečný pult s lahváči.
 


Součástí obchodu je bar s čepovaným pivem. Vedle mě sedí majitel sámošky, kterého požádám o doporučení suvenýrového lahváče. Dostávám vydatnou lekci o místním pivovarnictví. Vzhledem k pokročilé fázi exkurze si toho bohužel mnoho nepamatuju.


Do hotelu, který je celkem daleko od centra, se dostávám tramvají a pak autobusem, který mě vysadí 100 metrů od hotelu. A pak že ve Státech nefunguje veřejná doprava, za 45 minut jsem v posteli. Ráno mě milá recepční z hotelu odveze na letiště.





USA 2016 - 6. července, Z Florence do Cascade Locks

Probuzení v chatce provoněné smrkovým dřevem uprostřed lesa a nedaleko pobřežních dun poblíž oregonského městečka Florence, cesta do vnitrozemí začíná v devět ráno, bez snídaně. Tu jsem si asi o hodinu odložil do obchůdku na farmičce Open Espresso deset mil od Florence. Je slunné dopoledne, projíždím krajinou vzdáleně připomínající jižní Moravu. Vinařství, sklípky, vlnitá krajina. Zajíždím do Pfeiffer Winery cca 7 mil od Junction City, v údolí obklopeném částečně odlesněným kopci.


Vybral jsem si toto místo, jelikož každý den otevírají v jedenáct, ostatní až od 12:00 nebo pouze o víkendu (vyjel jsme asi moc brzy). Vinařství patří polským imigrantům. Kupuji dvě láhve merlotu. Kus ráje na zemi. Najíždím na I5, přibližně 40 nudných mil po dálnici. V Salem odbočuji na východ směrem k Mt. Hood, zdaleka viditelné sopce vypínající se do výšky 3400 metrů. Zprvu nezáživná zemědělská krajina postupně přechází v horskou scenérii, které s dominantou Mt. Hood. 

Objíždím sopku proti směru hodinových ručiček a zastavuji na západním svahu, kudy se před šesti lety prohnala suťová lavina, která smetla původní most. Lavina byla vyvolána prudkými dešti provázející klimatický jev Pineapple Express. 



Tento jev je charakteristický prouděním teplého vlhkého vzduchu z Havaje do oblasti Oregonu, kde způsobuje průtrže mračen. Jak jsem si přečetl na informační tabuli na odpočívadle, stávající most je postaven unikátní konstrukcí, která by měla odolat příštím přírodním pohromám, které se dají očekávat v blízkosti aktivní sopky, kterou Mt. Hood je. Sjíždím po nefrekventované silnici, otevírá se pohled na sever, kterému dominuje další sopka ze skupiny Cascades - Mt. Adams. Městečko Cascade Locks, nacházející se na břehu mohutného toku řeky Columbia, je mým dnešním cílem. Ubytuji se v motelu a po krátkém prozkoumání místa nacházím lokální pivovárek Thunder Island Brewing pouhých sto metrů od motelu s krásným výhledem na břeh a údolí řeky.





Z řeky se vynoří tuleň, více jak 100 kilometrů od ústí řeky do Pacifiku. Je sedm a zavírají v devět. Je tedy třeba se snažit, abych z jejich nabídky otestoval co nejvíce. Zjišťuju, že v okolí se nachází dalších deset pivovárků sdružených pod názvem Breweries in the Gorge: Walking Man, Pfriem Family, Full Sail, Logsdon Farmhouse Ales, Solera, Backwoods, Everybody’s, Double Mountain, Big Horse a Freebridge. Jaká škoda, že už nezbývá více času na prozkoumání.


USA 2016 - 5. července, Z Eureky do Florence (OR)

Dnes mám před sebou nejdelší přejezd činící 470 km. Cílem je chatová osada u města Florence, které se již nachází v Oregonu. Vzhledem ke vzdálenosti a klikatosti silnice musím omezit kochací zastávky a spokojit se s výhledy za jízdy. Projíždím další sekvojovou rezervací, stromy mi zde připadají vyšší a bizarnější v porovnání s těmi ze včerejška. Udělám si půlhodinovou kochací a procházím se pralesem. Ve kmenech některých sekvojí se vytvořili dutiny, do kterých se pohodlně vejde vzpřímený člověk, čili homo erectus


Vybavila se mi cedule zvoucí řidiče k jedinečné atrakci zvané "drive-through tree”, čili stromu, který lze projet autem. Za 10 dolarů je možno vychutnat si krásu sekvojového pralesu, aniž byste museli vystoupit z auta. Vhodné především pro jedince rodu homo habilis. Pokračuji v cestě. Následují úseky s úžasnými výhledy na útesy, nekonečné pláže a vlnobití. Vskutku 'scenic drive’!



Pár odvážlivců zkouší zdolávat vlny na windsurfu. Zastavuju v městečku Orford, kde si v příjemné hospůdce konečně dávám moji oblíbenou krémovou polévku z mušlí ‘clam chowder’, specialitu západního pobřeží USA, která se obvykle podává v bochníku chleba (sour bread).




Na parkovišti se nachází tabule s příběhem, který se pojí s nedalekým skalnatým ostrovem zvaným Battle Rock. V červnu roku 1850 byla na zdejším břehu vysazena skupina devíti pionýrů se záměrem zabrat půdu patřící místním Indiánům na základě zákona schváleném kongresem USA. Indiánů se samozřejmě nikdo neptal, co oni na to. Pionýři se s Indiány střetli v krvavém konfliktu. Nakonec byli nuceni uchýlit se na zmíněný útes Battle Rock, kde čelili obléhání, ze kterého se jim podařilo vymanit až po dvou týdnech útěkem pod rouškou tmy severním směrem. Za pár týdnů sem dorazila po zuby ozbrojená výprava, která již nevratně obsadila toto území.


Nasedám na motocykl a pokračuju po silnici podél pobřeží. Silné poryvy větru brání rychlejší jízdě, chvílemi mám dojem, že mě vítr sfoukne z motorky. Road King i já máme v protivětru co dělat. V půl osmé jsem v cíli. Klasický motorest v lese nedaleko pobřežních dun v distriktu Florence.


Skočím si pro večeři do benzínové pumpy. Večeřím hovězí sušené maso, bílý chléb, chedar, arašídy a oregonský lahváč z Portlandu.