Ráno mi paní domácí přinesla na pokoj čerstvě upečený burek. Pochoutka osmanské kuchyně, takový šnek z listového těsta plněný mletým masem. Neplést, prosím, burek a burku.
Národní obliba tohoto pokrmu se odrazila i na olympijských transparentech jihoslovanských fanoušků, které hlásaly “Volimo Jureka, višo nego bureka”, čili “Milujeme Jurka více než burek”. V roce 1984 Sarajevo pořádalo XIV. zimní olympijské hry a Slovinec Jure Franko vyhrál první jugoslávskou medaili na zimní olympiádě. Kromě sportu se dodnes věnuje humanitárním aktivitám v olympijském výboru. Např. v roce 2006 organizoval výpravu dětí z chudých rodin ze Sarajeva a dalších měst na závody obřího slalomu v Turíně. Coubertin by měl jistě radost.
Olympiádu v Sarajevu stále přípomíná množství věkem a především válkou poznamených artefaktů a budov. Penzión Skend, ve kterém jsem ubytovaný, se koneckonců nachází v těsném sousedství bývalého sportovního střediska Skenderia. Chtěl jsem se o olympiádě dozvědět více a tak jsem se vydal na olympijský stadion Koševo, kde se nachází muzeum olympijských her. Venku stále mlha jak mlíko, letiště pořád mimo provoz, inverze by nicméně měla podle předpovědi do konce týdne ustoupit. Starý trolejbus mě doveze až ke stadionu za necelých deset minut z centra. Muzeum se nachází přímo ve vstupní hale stadionu a vstup je volný.
Hned u první vitríny mě zaujalo dávné Coubertinovo povzdechnutí a přání zároveň, aby budoucí olympijské hry byly méně nákladné a více v souladu s klasickými a uměleckými požadavky. Chudák, těžce by litoval, že se vůbec kdy pouštěl do podniku, který se vyvine do současných monstrozit.
Nicméně jako by tím heslem pořadatelé v Sarajevu chtěli naznačit, že ta jejich olympiáda nebude tak flamboyantní jako ty západní, avšak o to opravdovější a bližší antickému ideálu. Možná trochu znouzectnost, avšak pravdou je, že pojetí sarajevské olympiády nezůstalo pouze u propagace hesla “Rychleji, výše, silněji”. Organizátoři se snažili dodat hrám jistý umělecký šmrnc zapojením sedmnácti světově proslulých výtvarníků, např. Andyho Warhola a Howarda Hodgkina. Kromě Hodgkina však žádný z umělců neměl zkušenost s podobným úkolem, což byla patrně výhoda.
Avšak nejvýraznější uměleckou tváří olympiády se stal bosenský kreslíř Hasan Fazlič (viz obrázek v předchozím blogu) se svými karikaturami místního obyvatelstva provozujícího různé olympijské disciplíny. Kromě toho dostal Fazlič za úkol kreslit portréty všech vítězů včetně hodnostářů (Samaranch byl prý nadšený). Soubor karikatur je nazván Čampraz podle dětského pokřiku při jízdě na sáňkách.
Symbol her, Vučko, zdravící diváky pokřikem “Sarajevooooooooooo”, pochází od Jože Trobce. Vlka se pořadatelé rozhodli prezentovat v souladu s místní tradicí jako odvážné a silné zvíře. Obliba maskota údajně přispěla k ochraně vlků ve volné přírodě (https://www.youtube.com/watch?v=eEbL3i-AC80).
Druhý obrázek Vučka symbolizuje osud, který potkal Jugoslávii o osm let později. Během čtyřletého obléhání Sarajeva v letech 1992-1996 sloužila bývalá olympijská sportoviště srbským oddílům jako základna pro ostřelování Sarajeva. Z bobové dráhy na kopci Trebeviči se stala dělostřelecká pevnost. Na jiném kopci Jahorině, kde se pořádaly závody alpského lyžování žen, je mimo hlavní sjezdové trati stále nebezpečno kvůli minám. Soubor fotografií současného stavu areálu: http://www.citylab.com/politics/2013/10/mixed-fates-sarajevos-olympic-ruins/7403/
Další odkazy:
