Wednesday, September 29, 2010

Libanon - 25. září, Tripolis

Řecký název přístavního města Tripolis pochází fénického období, kdy bylo centrem městské konfederace zahrnující tři města – Tyre, Sidon a Arados.


Pozn. Jelikož se dohromady jedná o města čtyři, můžeme si dovolit spekulovat o množinovém uvažování starých Řeků. Pravděpodobně se rozhodli, že město zbudované za účelem správy měst není samo započítáváno mezi jím spravovaná města.


Jinak podobně jako v případě Byblu (arabsky Džbél), při komunikaci s Araby je lepší používat název Tarábulus.


Do města jsem dorazil z Bšarré asi kolem poledne. Zrovna skončila bouřka a ulice protivně čpěly hnilobou, rybinou a jinými těžko popsatelnými parami, se kterými můj druhý smysl ještě neměl tu čest seznámit se. Řidič mikrobusu si ode mne vzal 1000 lir za hodinovou jízdu z hor (cca 14 Kč) a vysadil mě v centru města. To slouží především jako autobusové nádraží, i když slovo nádraží je v tomto případě přeci jenom poněkud nadsazené. Snad ještě více, než v případě bejrútských nádraží. Orientační tabule neexistují a všechny názvy destinací na busech jsou v arabštině. Pokud člověk nemá plánek a neumí arabsky, tak prakticky jedinou možností, jak se zorientovat, je ptát se. Arabové jsou ale obvykle velmi vstřícní a nalezení správného dopravního prostředku tak není žádný problém.

Na rozdíl od Bejrútu, který v mnohém připomíná velká západní města, je Tripolis skutečná blízkovýchodní metropole. Vliv západní civilizace zde není zdaleka tak hmatatelný a turista se zde může cítit nesvůj. Především je permanentním centrem pozornosti a nabídek ze strany prodejců loterie a dalšího drobného artiklu, taxikářů a čističů bot, kteří doslova chytají průchozí za lýtka a lamentují nad stavem jejich bot (což bylo v mém případě po chůzi v kalužích po bouřce oprávněné.) Přišlo mi, že jediný, kdo si vás nevšímá, jsou policajti.


Z centra jsem se vydal na nábřeží, kde se nachází tradiční súk. Nezdržel jsem se dlouho, jen pár fotografií a krátká procházka po súku, kde bourání a porcování ovcí probíhá přímo na chodníku před řeznictvím. Pestré libé i méně libé pachy ve mně odhalily probouzející se střevní epizodu a urychlily tak návrat do Bejrútu. Na hotel jsem dorazil za pět minut dvanáct (ve skutečnosti v 16:10).

Friday, September 24, 2010

Libanon - 24. září, údolí Kadíša



Pusté a bezlesé svahy třítisícového pohoří Libanon spolu s prudkými vápencovými srázy padajícími do hlubokého kaňonu údolí Kadíša ostře vymezují katastr městečka Bšarré. Měl-li bych odhadnout význam jména Kadíša, tipoval bych vzhledem na divoký charakter údolí souvislost s peklem. Správný překlad je však třeba hledat u sousedů – správně má být Údolí svatých.


Můžete tu potkat třeba opravdového poustevníka, úplně jako z pohádky. Dříve se to tady jimi jenom hemžilo, dnes tu již zůstal pouze Otec Escobar z Kolumbie s kvalitním nostradamovským plnovousem a slušnou jazykovou výbavou. Zařídil si tu v těžko přístupných úbočích útulnou poustevnu s oddělenými záchodky pro muže a ženy (WC apartheid), modlitebnou, knihovnou, teráskou a prostou zahrádkou se zeleninou. Příchozích se nestraní, naopak s nimi vesele klábosí v různých jazycích.


V údolí je rozeseto asi půl tuctu klášterů, kde poutník či sekulární turista (můj případ) může sice svlažit hrdlo, ale nikoliv již nasytit žaludek. Jak u poustevníka, tak i v klášterech je svačení zakázáno.


Chlad a upjatost klášterního prostředí nezapomenutelně vynahradilo setkání s invalidním taxikářským dědulou, který u mne zastavil s polorozpadlým opelem, zrovna když jsem se věnoval rozbíjení vlašských ořechů padajících ze stromu nade mnou. Ptal se mne, jestli nechci odvézt nahoru do Bšaré. Snažil jsem se mu vysvětlit, že bych ještě rád nějaký ten kilometr ušel po dně údolí. Nakonec to přijal s tím, že si zde taky odpočine a nasbírá si aspoň nějaké ořechy. Vydal se je nasbírat svojí jednou zdravou rukou k potoku. Po deseti minutách se vrátil s plnou hrstí a nabídl mi ať si vezmu. Nesměle jsem si vybral dva ořechy, ale on trval na tom, ať si vezmu všechny. Nasypal jsem si je tedy do postranní kapsy u batohu a po krátkém rozhovoru jsme se domluvili, že na něj počkám u serpentin na konci údolí vedoucích do Bšarré. On mezitím odjel opačným směrem ke klášteru. Bohužel jsem se ho už nedočkal a nemohl mu tak oplatit jeho laskavost.

Na parkoviště u serpentin jsem zasedl do prázdné zahradní restaurace a objednal pivo. Měl jsem zde v úmyslu počkat na dědulův taxík. Obsluhující mládenec přinesl oříšky a přisedl si. Mluvil pouze arabsky, takže jsme se domlouvali pouze posunky a gestikulacemi. Po chvíli se zvedl a přinesl velké červené jablko i s nožem. V tom horku naprosto skvělé občerstvení. Ještě jsem ho ani nesnědl a už přinášel další. Nakonec jsem se zvedl a vydal se nahoru do Bšarré pěšky po serpentinách. Po několika zatáčkách u mne zastavil se silnou motokrosovou motorkou kluk, který se mnou dole v restauraci letmo prohodil pár anglických slov. Nabídl, že mne vyveze do toho únavného kopce. Nabídku jsem přijal, ačkoliv pocity při průjezdech nepřehlednými zatáčkami s nezpevněnými krajnicemi nebyly zrovna nejlepší.


Jsou to místní lidé a nikoliv církevní mýty či instituce, co činí tohle údolí svatým.


Dole v údolí jsem potkal skupinku Čechů, kteří působili značně dezorientovaně. Prý už dva dny nespali. Předali mi svazek klíčů, který našli nedaleko na cestě, ať prý ho odevzdám policii na parkovišti. Vzal jsem ho a pokračoval směrem k parkovišti. Po chvíli jsem potkal vousatého mládence s přítelkyní, jak rozhrnuje botou vodu v louži. Zastavil jsem se u něj a zeptal se ho, zda nehledá tohle. Zamával jsem před ním klíči a on v té chvíli vypadal, že nemůže uvěřit svému štěstí. Po rozlučce ještě za mnou prohodil: „Nejseš ty syn boží?“ Evidentně náboženský fanatik.

Při příchodu k hotelu vidím, že parkoviště před vchodem je obsazeno armádními vozidly s těžkým kulometem zjevně připraveným k použití. Číšník v restauraci působil pobaveně, když zaregistroval mé obavy. Prý se nic neděje, jenom na někoho čekají(???). Tak jsem si sedl na zahrádku naproti vojákům a sledoval manévry. Po chvíli sbalili kulomet, nasedli do džípů a odjeli, aniž by se někoho dočkali. Zaplaťpánbůh.

Thursday, September 23, 2010

Libanon - 23. září, Bšarré (údolí Kadíša)

Cestou z Tripolisu do Bšarré v údolí Kadíša jsem se seznámil se skotským párem, který včera přicestoval z Damašku a noc strávil v levném hotelu v Tripolisu. Vyprávěli o drsném zátahu policie, která vtrhla v jednu hodinu po půlnoci do hotelových pokojů a zmatené nocležníky nevybíravě vyzývala k předložení dokladů. V hotelu kromě zmíněného páru nebyli žádní cizinci a místo bývá pravděpodobně noclehárnou podezřelých skupinek (tím nemyslím chudáky Skoty). Tripolis je druhé největší město v Libanonu ležící asi 90 km na sever od Bejrútu a je považován za neklidné místo, kde se ještě relativně nedávno (2007) bojovalo v ulicích. Libanonská armáda se zde střetla s palestinskou guerillou pocházející z nedalekého uprchlického tábora. Trvalo asi půl roku, než se podařilo Palestince zpacifikovat. Politická situace v Libanonu je extrémně napjatá a všeobecně se má za to, že je pouze otázkou času, než vypukne další válka. Očekává se, že tato válka předčí dosavadní střety a vyústí ve významné změny v poměru sil v regionu. Situaci lze přirovnat ke stavu před první světovou válkou, kdy se na povrchu zdálo, že je vše naprostém pořádku, zatímco pod povrchem se vzdouvaly nezvladatelné zničující síly. Nejžhavějším ohniskem možné budoucí války je jižní Libanon, kde dochází k vzájemným provokacím mezi izraelskou armádou a Hizbaláhem. Dalším ohniskem jsou spory ohledně Mezinárodního tribunálu pro Libanon, který vyšetřuje smrt oblíbeného premiéra Ráfika Harírího při obrovském výbuchu v Bejrútu. Opozice (Hizbaláh a spol.) považuje tribunál za zpolitizovaný a požaduje jeho zrušení, přičemž vyhrožuje všemi dostupnými prostředky.


Malebné městečko Bšarré zastrčené hluboko v úchvatném údolí Kadíša působí, jako by si nechtělo současné problémy ani za mák připouštět. Připomíná spíše poklidné alpské město připravující se na zimní lyžařskou sezónu. Nedaleko se totiž nachází moderní lyžařské středisko The Cedars, vyhledávané především turisty ze zemí Perského zálivu. Ubytoval jsem se v rodinném hotelu Chbat, kde se momentálně nachází odhadem pět návštěvníků. Mám k dispozici celý pokoj pro čtyři osoby s krásným výhledem do hlubokého údolí. Vynikající libanonská kuchyně a přátelský personál jsou standardní libanonské atributy, které již nepřekvapí.


Bšarré je rodištěm mého oblíbeného autora Chalíla Džibrána. Narodil se do velmi chudé maronitské (katolické) rodiny a ve svých 12ti letech emigroval se svou matkou a sourozenci do New Yorku. Kromě psaní se věnoval malbě a filozofii. Navštívil jsem jeho muzeum v Bšarré a zakoupil dva plakátky s replikami jeho maleb. V muzeu se nachází také český překlad jeho nejznámějšího díla Prorok, který jsem před lety koupil v pražském knihkupectví poblíž divadla Gong, které se specializuje na blízkovýchodní literaturu.


Město je považováno za baštu pravicové falangy Kataeb, která je z valné části tvořena maronity. Tato strana se ve třicátých letech inspirovala v tehdy moderních fašistických stranách v Itálii, Španělsku a Německu. Navzdory této inspiraci však nelze tuto stranu považovat za fašistickou. Oficiální název zní paradoxně Sociálně-demokratická strana Libanonu, ačkoliv se nachází na opačné straně politického spektra, než kde se běžně nachází sociální demokracie. Zajímavé je, že se v této straně doposud zdraví tzv. římským pozdravem – tedy hajlováním.

Wednesday, September 22, 2010

Libanon - 22. září, pohoří Šúf

Pohoří Šúf se nachází na jih od Bejrútu a je domovinou komunity libanonských Drúzů. Tato prazvláštní náboženská skupina vyznává učení, které je směsicí islámu, gnosticismu, neoplatonismu a dalších filozofií. Zjistit podstatu tohoto učení však poněkud komplikuje tradice takija (taqiyya), podle které má Drúz při setkání s cizincem předstírat příslušnost k jiné církvi či mást jej odpověďmi na otázky týkající se náboženství Drúzů tak, aby cizinec nenabyl dojmu, že je vše lež - nespolehliví lháři, dalo by se říct. Výsledkem je, že nevíme co je pravda a co lež.

Drúzové nejsou ovšem jedinou náboženskou skupinou v oblast pohoří Šúf. Žijí zde početné komunity maronitů, sunitů, řeckých katolíků a v menším zastoupení i šítů. Narozdíl od jiných oblastí, kde jsou uvedené skupiny mezi sebou na nože, zde žijí v harmonii (až na pár výjimek).

Uvítání

Autobus z Bejrútu mě vysadil na křižovatce za bývalým hlavním městem oblasti Baklin, odkud je to deset minut chůze do městečka Beiteddine. Místní palác každoročně hostí mezinárodní kulturní festival.
Uvnitř se nachází bohatá sbírka střelných zbraní používaných v bitvách, které se odehrávaly v okolí. Významnější je však výstava nádherných mozaik nedávno nalezených poblíž města Jiyyeh a převezených do nově zrekonstruované konírny.


Na protilehlém svahu se rozkládá malebné městečko Deir el-Qamar, přezdívané město emírů. Město je spojováno se jménem Fakhr-al-Din II., drůzským vůdcem dosazeným Otomany, který se zasloužil o hospodářský a kulturní rozkvět oblasti, za což byl v roce 1635 v Konstantinopoli po právu popraven.


Tuesday, September 21, 2010

Libanon - 21. září, jeskyně Jeita

Baalbecká Heliopolis se mezi sedm divů světa nedostala, avšak krápníková jeskyně Jeita má stále šanci stát se jedním ze sedmi přírodních divů světa. Postoupila totiž mezi 28 finalistů v hlasovací kampani, kam byla nominována za Libanon spolu s Cedrovým národním parkem (vítězných 7 divů bude vyhlášeno v pátek 11/11/11). Tato unikátní přírodní památka je spolu s cedrem národním symbolem Libanonu. Libanonci jsou na ni patřičně hrdí a je vhodným tématem na navázání rozhovoru nejen v taxíku. Dokud člověk Jeitu nespatří na vlastní oči, nemůže mít představu o její ohromující kráse a skutečných rozměrech.


Jeita má i značný sociální význam. Správa jeskyně zaměstnává více než 100 zaměstnanců na plný úvazek (z toho 30% žen) a je tak jedním z důležitých zaměstnavatelů v oblasti. Nelze se tedy divit, že návštěvník čelí během návštěvy kampani za zvolení jeskyně světovým přírodním divem. Nemuseli mne dvakrát přesvědčovat, abych k tomu svým hlasem přispěl.

Jeskynní komplex se skládá ze dvou částí: horní a dolní jeskyně. V útrobách horní jeskyně jsem měl dojem, že se nacházím v barcelonské katedrále Sagrada Familia. Gaudí byl údajně při jejím návrhu inspirován bizarními tvary mořských živočichů. Chtěl se vymanit z ortogonálního pytagorejského paradigmatu a k tomu, aby se mu to zdařilo, přišel z důmyslnou technikou, která spočívala v návrhu prototypu stavby vzhůru nohama, kde všechny důležité věže a výčnělky byly reprezentovány pytlíčky s pískem zavěšenými na provázcích. Po zavěšení pytlíčkového modelu katedrály vzhůru nohama se pytlíčky-věžičky ustálily v polohách, které díky vertikální symetrii gravitačního působení představovaly stabilní uspořádaní i v normální poloze. Tento systém mu pomohl navrhnout bizarní, nicméně stabilní stavbu. Čas vyměřený Gaudímu byl příliš krátký, než aby mohl použít metodu, kterou zvolila příroda v případě krápníkových jeskyní, jako je Jeita. Fantastické tvary vznikají srážením nebo krystalizací vápence v roztoku hydrogenuhličitanu vápenatého. Pro názornou ilustraci doby potřebné pro vznik menšího krápníku vystavili správci jeskyně řez zhruba metrovým exemplářem, na kterém je zobrazena časová osa se zářezy odpovídajícími významným historickým událostem. Narození Krista odpovídá asi dvěma centimetrům od špičky krápníku. V jeskyni se nachází největší stalaktit na světě o výšce 8,2 metru. Jak dlouho asi vznikal není těžké odhadnout.


V dolní části jeskyně se nachází jezero a řeka přerušovaná sérií vodopádů. Řeka (Nahr al-Kalb, Psí řeka) je důležitým zdrojem pitné vody pro Bejrút.


Výše uvedené fotografie pochází z digitálního pohledu (Postcardigital, www.paravision.org), který jsem zakoupil u vchodu do jeskyně. V jeskyni se totiž nesmí fotit.


Monday, September 20, 2010

Libanon - Šest piv za cenu pěti

Almaza je libanonské světlé pivo s obsahem alkoholu 4,1%, taková celkem příjemná limonádička a-la Corona. V Lido baru v Zahlé na Rue Brazil jsem zjistil, že je k mání v akci 6 za 5. Vzhledem k objemu 0,3 l to jsou 3 velká piva a jedno malé. Tak jsem se tedy snažil. Po čtvrtém pivu se mne číšník nevěřícně dotázal, zda rozuměl dobře, že chci další. Cítil jsem, jak se na mne upírají pohledy jeho přátel a kolegů na baru; asi už mě měli nějakou dobu v merku. Nesměle jsem potvrdil, že ano. Jelikož jsem nevěděl, do jaké míry je zde alkohol tolerován, připravil jsem si během čepování vysvětlení, něco na způsob česká pivní kultura. Číšník ho přijal s tím, že oni už mají v sobě několikátého panáka whisky a že se jenom divil, že to pivo někomu chutná i po čtyřech láhvích. Ona množstevní sleva byla totiž zamýšlena na skupinovou konzumaci. Jinak, ty hranolky mrkve máčené v citronu se k němu hodí náramně.

Libanon - 19. září, Baalbek

Baal byl semitský bůh bouře, deště a hromu. Všechny tyto atributu jsou přítomny na jeho zobrazeních i soškách. Jeho hlavním posláním tedy zřejmě bylo, aby se ho každý bál. Nepřekvapí pak, že cestou do Baalbeku, města jemu zasvěceného, jsem se bál. Ani ne tak kvůli hřmícímu bohovi, ale především kvůli zběsilé jízdě řidiče mikrobusu a pověsti, že jsem se vydal do bašty islamistů z Hizbaláhu. V samotném městě se však naštěstí jejich aktivity omezily na vnucování reklamních žluto-zelených triček se symbolem hnutí (kalašnikovem) za 3 dolary.Příjezd do Baalbeku

Příjezd do Baalbeku

Jinak zde je bezpochyby nač dívati se i čemu diviti se. Filón Byzantský se ale zas tolik nedivil (nebo se nedíval) a baalbecký chrámový komplex Heliopolis na svůj seznam sedmi divů světa nezařadil. Škoda, jinak by se do dnešních časů namísto jednoho divu světa – egyptských pyramid – dochovaly dva. Heliopolis, neboli Sluneční město, stojí v lokalitě, která je víceméně nepřetržitě osídlená již 5000 let. Své jméno získalo po dobytí Alexandrem Makedonským (334 př. n. l.) a plnilo především roli poutního a obřadního místa. Největší svatyně byla zasvěcena Jupiterovi, menší pak Bakchovi, Venuši a Merkuru.

Jupiterův chrám
Bakchův chrám

Venušin chrám

Co je na tomto divu tak obdivuhodné jsou obrovské kamenné bloky, ze kterých je postavena tzv. Zeď Kyklopů.
Jedná se o rozšíření původního pódia Římany, které se podle fénických tradic nesmělo sestávat z více než tří kamenných vrstev, přičemž velikost kamenů roste směrem k vrchní vrstvě. Proč se Římané rozhodli dodržet tuto tradici není jasné, vedlo každopádně k těžko představitelným pracím, během kterých bylo nutné opracovat, přepravit a usadit tři gigantické kamenné bloky (tzv. trilithon), každý o hmotnosti milion kilogramů. Rozuměl-li jsem správně francouzskému výkladu, pak byly kameny přepravovány z Egypta a transportovány přes pohoří Libanon. Jinde se zase píše, že se kámen těžil v blízkém kamenolomu, kde se také nachází největší monolit na světě, tzv. Kámen těhotné ženy, s rozměry 20 x 4 x 5 metrů. (Erich von Daniken v něm spatřoval část startovací rampy pro kosmické lodě mimozemských civilizací.) Způsob přepravy dodnes zůstává záhadou. Kameny byly do sebe usazovány bez použití malty. Byly do nich vyvrtány otvory pro železné čepy pokryté olovem, které zabraňovalo korozi a vzniku prasklin v důsledku změn objemu. Ve středověku se zedníkům často dařilo tyto čepy vylámat a získat tak cenný kov. Bohužel tím narušili stabilitu stavby, tak důležité v této seizmicky aktivní oblasti. Během zemětřesení v roce 1759 došlo k závažnému poničení památky.

Sloup opřený po zemětřesení o zeď Bakchova chrámu.
Brána do Bakchova chrámu. Klínovitý blok uprostřed oblouku se po zemětřesení propadl zhruba do poloviny své výšky a držel v oblouku víceméně zázrakem. Později byl zpětně usazen.

Saturday, September 18, 2010

Libanon - 18. září, Zahlé

Arak - proslulý orientální, nepříliš silný šnaps s chutí lékořice. V láhvi čirý, po vhození kostky ledu se v panáku postupně zakaluje, až celý obsah zbělá. Jeho výroba úzce souvisí s vinařstvím, jelikož hlavní surovinou je odpadní materiál, který vzniká lisováním vinné révy. V podstatě se tedy jedná o brandy vyráběné obdobně jako italská grapa, přičemž do araku se navíc přidává lékořice. Pro Záhlé je tato kořalka typická. Lihovinu v bufetu na hlavní třídě mi nadávkovali ze saponátové nádoby (původně jsem předpokládal, že sklenku chtějí před vlastním servírováním důkladně umýt) a po prvním usrknutí jsem si nebyl jist, zda na stěnách nádoby neulpělo něco z původního odmašťujícího přípravku.



Po příjezdu do 120ti tisícového Záhlé, nacházejícího se v jižní části údolí Biká poblíž syrských hranic a vzdáleného asi 45 km od Bejrútu, se člověk ocitá v prostředí, které se vzpírá obvyklé představě blízkovýchodního města; trochu divočejší Mariánské Lázně, hluboko zakrojené do údolí se strmými úbočími a ležící v nadmořské výšce 800 metrů. Většina obyvatelstva se hlásí k řeckokatolickému vyznání, muslimů je zde minimum. Během občanské války město obléhala a intenzivně bombardovala syrská armáda (1981), která chtěla toto strategické místo obsadit a zabránit falangistům ve stavbě horské silice, kterou vnímala jako velkou hrozbu. Dnes již na rozdíl od Bejrútu nejsou v Zahlé válečné jizvy patrné. Na obrázku jsou vidět transparenty k právě probíhajícímu sjezdu strany falangistů - Kataeb. Hlavní ulice nese název Rue Brazil jako připomínku hromadné emigrace obyvatel města do Brazílie po masakru v roce 1860, ve který vyústily lokální šarvátky mezi drúzy a křesťany. Emigranti později zasílali značné finanční prostředky na obnovu města. (V Brazílii dnes žije nejpočetnější libanonská komunita na světě.)


Po ubytování v příjemném hotelu Akl (na obrázku nalevo od bílé dodávky v pozadí, $30 prostý jednolůžkový pokoj) jsem se vydal do blízkého vinařství Ksara, kde jsem absolvoval přednášku s návaznou degustací.
Nákup čtyř lahví vína byl pak samozřejmostí. Vinařství založili jezuité na základech původního římského objektu se sklepy o celkové délce 2 km. Kromě toho zde vybudovali také observatoř, podle které bylo pojmenováno zdejší bílé cuvée.


Friday, September 17, 2010

Libanon - 17. září, Byblos

Byblos je město, kde se chodí na ryby s krumpáčem do lomu. Úlovek však nekončí na pánvi, jak by jeden čekal, ale za vitrínou. Na rybolov krumpáčem se specializuje místní paleontolog a nadšenec Pierre Abi Saad s rodinou. Svůj příbytek, který se nachází na rušné tržnici (súku), postupně přestavěl na domácí paleontologické muzeum. Dcery ochotně návštěvníkovi poskytnou fundovaný výklad zakončený neodolatelnou nabídkou na zakoupení exponátů opatřených jakýmsi „paleontologickým certifikátem“. Neodolal jsem tedy a pořídil jednoho „čudlu“ za 20 dolarů. Ona několikacentimetrová potvůrka uvězněná v opuce je podle certifikátu z rodu Gaudryella, vzdáleně příbuzného lososu, a je asi 100 milionů let po smrti.
Odpůrci evoluční teorie patrně neshledají nic přesvědčivého na chronologicky uspořádané sérii exponátů ukazující vývoj rejnoka od jeho prehistorické do současné podoby – úžasný darwinovský morfing.

Byblos byl v minulosti důležitým fénickým přístavem a městem, o kterém mnozí předpokládají, že je nejstarším městem s kontinuálním osídlením na světě (asi 5000 let).
Poblíž přístavu se nachází rozlehlé rozvaliny římského osídlení a křižácká citadela.

Její zdi doposud obsahují zavrtané dělové koule a antické sloupy, které křižáci použili jako stavební materiál.
Řada exponátů v bejrútském Národním muzeu (viz předchozí post) pochází právě odsud.

Název města pochází z řeckého slova, které označovalo egyptský papyrus. Dnes je obýváno maronitskými katolíky a šíity. Leží asi 40 km na sever od Bejrútu, ale cesta autobusem (na dopravním prostředku vlastně nezáleží) po pobřeží trvá půl druhé hodiny. Jízdní řády neexistují, člověk prostě přijde k silnici na místo, na které se musí doptat nebo ho vytušit, a zde si vybere správný autobus nebo mikrobus. Musí také odrážet útoky naháněčů do servisních taxíků, které jsou několikanásobně dražší. Cílové stanice jsou výhradně v arabštině a aby to nebylo tak jednoduché, tak se místo na Byblos musí ptát na Džbél.

Thursday, September 16, 2010

LIbanon - 16. září, Národní muzeum

O pražských taxikářích si nedělám iluze, nicméně věřím, že většina z nich by cestu k Národnímu muzeu zvládla. Poloha téhle instituce je koneckonců známa valné části populace již od školních let. V Bejrútu je tomu jinak. Zdejší Národní muzeum je skutečný kulturní klenot uchovávající historické artefakty z prehistorie až do osmanských dob, krom toho se značně pohnutou nedávnou historií. Navzdory význačnosti této instituce místní taxikáři buď vůbec neví o její existenci nebo k ní netrefí. Pro potenciální návštěvníky doporučuji nesnažit se polohu vysvětlit, jak jsem se neúspěšně snažil já, ale nechat se zavést k nemocnici Hotel Dieu (nejlepší nemocnice ve městě), odkud je to asi pět minut pěšky. Na cestě k muzeu jsem se snažil ujistit u několika místních, avšak neúspěšně; prostě chiméra. Jedná se přitom o výraznou budovu poblíž významné křižovatky a dostihového stadionu.

Muzeum bylo postaveno z peněz veřejné sbírky a otevřeno v roce 1942. V roce vypuknutí občanské války (1975) došlo k rozdělení města na východní a západní část, přičemž muzeum se nacházelo na demarkační linii oddělující znesvářené strany. V průběhu bojů došlo k jeho značnému poškození, v jednom období se z něj dokonce stal zbrojní sklad. Během klidnějších obdobích se podařilo zorganizovat záchranné akce, při nichž byla řada exponátů uložena do podzemí a zakonzervována. Vstupy do podzemí byly zabetonovány. Těžké exponáty, převážně pak sarkofágy v přízemí, byly ponechány na místě a zakryty sekundárním betonovým „sarkofágem“. Po uzavření příměří v roce 1991 se budova muzea nacházela v dezolátním stavu, řada exponátů byla ukradena nebo zničena převážně v důsledku nevhodného uskladnění a působením vody. Ke znovuotevření muzea došlo v roce 1999. Návštěvník má možnost shlédnout dokumentární film (Revival) zachycující historii záchrany muzea.

Wednesday, September 15, 2010

Libanon - terorismus v Libanonu

V Libanonu je člověk vystaven permanentnímu nebezpečí terorismu. Teroristé, často sebevražední, však nejsou vysláni Hizbaláhem, Al-Kaidou, Fatahem nebo jinou bojůvkou. Nemusí to být lidé s extrémními politickými či náboženskými názory, fanatici, kteří jsou vedeni zájmy nějaké partikulární skupiny. Jsou to řidiči. Řidiči motorových vozidel všeho druhu. Vražednou zbraní je vozidlo, motivace je sobectví a netolerance. Jak je na jednu stranu návštěvník Libanonu překvapen mimořádně přátelskou a vřelou povahou Libanonců při osobním setkání, tak je na druhou stranu šokovaný jejich chováním za volantem či řídítky. Semafory se tu ctí tak na 60%, semafory pro chodce jsou tu spíše pro parádu.

Motivem k tomuto k spílání se stala událost, které jsem byl očitým svědkem a na kterou do smrti nezapomenu. Stala se poblíž Náměstí mučedníků (jak příznačný název) na frekventované křižovatce, kde se auta, motorky a chodci míjejí v naprostém chaosu. Sedím na schodech Modré mešity, která tvoří roh zmíněné křižovatky, kdy se náhle ozve kvílení brzd a tupý náraz. Ohlédnu se tím směrem a spatřím tělo motocyklisty letící obloukem přes auto a dopadající na obrubník. Auto zastavuje, řidič vybíhá k motocyklistovi, který se na něj ještě stačí na zemi obrátit. Pak upadá do bezvědomí. Řidič zjevně propadá panice, v šoku začne zoufale křičet a mobilem se snaží volat záchranku. K místu nehody se sbíhají lidé a z gestikulace některých z nich je poznat, že se jedná o fatální nehodu. Záchranka přijíždí do 10 minut, nakládá tělo zakryté dekou.

Libanon - 15. září, Bejrút

Byl jsem zvědav na „kontinentální“ snídani, kterou jsem si zaplatil k pobytu, a tak jsem se vysoukal z postele ještě před desátou hodinou po pěti hodinách spánku. Snídaně vzhledem k možnostem hotelu OK, talířek s olivami, sýr a-la Veselá kráva, čaj Lipton, tradiční libanonský chléb a tvarohová pomazánka. Velice zdvořilý personál i ostatní vesměs arabští hosté.

Vydal jsem se do centra dvoumilionového Bejrútu. Zvolil jsem cestu podél pobřeží kolem asi jediného pozoruhodného přírodního útvaru ve městě, tzv. Holubích skal, dvou fotogenických skalisek nedaleko od pobřeží, oblíbených mezi místní mládeží, která na nich hazarduje se životem při potápění do jeskynních prostor skrytých pod vířící hladinou.

















Stopy občanské války, která skončila před 20 lety, provázejí návštěvníka na každém kroku. Jizvy jsou stále přítomny v podobě rozstřílených činžáků, kostelů, mešit, synagog, vládní budov, hotelů a škol. Fasády budov zkropené kulkami, jako by se tu střílelo ještě včera. Jako nový porost po lesním požáru se objevují nové či rekonstruované budovy všeho druhu.

Při pochodu ze západu na východ prochází návštěvník postupně tři hlavní oblasti města. Převážně muslimský východ, reprezentovaný kampusem Americké univerzity, prestižní soukromé univerzity sevřené mezi rezidenční čtvrtí Ras Beirut a pulzující Hamrou. Střed města patří vládním a administrativním budovám střeženým vojáky se samopaly. Daleko pozoruhodnější objekty jsou zde Modrá mešita, sousedící maronitský kostel sv. Josefa a rozvaliny římské pěší zóny.
Tato část města byla během války citelně zasažena a dnes v ní probíhají rozsáhlé rekonstrukce. Náměstí mučedníků odděluje střed města od Východního Bejrútu, který je převážně křesťanský. Tento fakt je zřetelný na první pohled především ve čtvrtích Džemaize a Ašrafie, kde jsem se konečně dostal k pivu a kde sepisuji tento text v baru s wi-fi připojením.

Západní a Východní Bejrút byly během války odděleny tzv. Zelenou linií, peklem, kde probíhaly nejtěžší boje mezi křesťany a muslimy a kde na obou stranách docházelo k únosům, popravám a dalším zvěrstvům.

Libanon, 15. září, přílet

Přílet do Bejrútu ve tři hodiny ráno po třech hodinách letu z Budapešti. Při přistávání v Budapešti i v Bejrútu jsem měl pocit, že mi praskne hlava. Zánět dutin se asi ještě nepodařilo zcela vyléčit. Vízum jsem si neopatřoval, podle informací ze stránek MZV a libanonské ambasády v Praze ho není zapotřebí, avšak s nenápadným dodatkem, že na vstup neexistuje žádný právní nárok. Slabá nervozita mne tak provázela až ke skleněným kukaním s celníky. K nim jsem dorazil společně ještě s dalším Čechem. Celníci byli zjevně překvapeni neobvyklými pasy, nemohli se vynadívat. Vzali si dokonce na pomoc i UV lampu. Prolistování a detailní zkoumání každé stránky jim zabralo pět až deset minut, než vrazili do pasu berana.

U východu z letištní haly jsem úspěšně odrazil první taxikářskou vlnu. Druhá vlna už nebyla tak agresivní a po krátkém smlouvání jsem srazil cenu ze 40 na 25 dolarů. Podle Lonely Planet šikovní licitátoři dokážou srazit cenu i na $10. V hotelu proběhlo vše hladce, ačkoli se na mne personál při vstupu do hotelové haly díval dost nevěřícně. Otázka „Opravdu jste si jist, že máte rezervaci v tomto hotelu?“ mne mírně znervózněla. Voucher od Fischera jim dal jasnou odpověď. Hotel je zhruba desetipatrový, poněkud zašlý činžák s "botanickou zahradou" na střeše, nedaleko veřejné pláže ve čtvrti Ramlet El Baida. Pro ty, co viděli film Valčík s Bašírem, je to ta pláž, odkud koupající se izraelští vojáci pozorují světlice odpalované izraelskou armádou pod velením Ariela Šarona. Osvětlují prostor spojencům, křesťanským falangistům, při vyvražďování Palestinců v nedalekých uprchlických táborech Sabra a Šatíla, msty za smrt falangistického vůdce a vítěze prezidentských voleb Bašíra Gemayela. Hotel v dobách občanské války sloužil coby centrála syrské výzvědné služby a je spojován s mučením, únosy a popravami vězňů.